GALERIE ANDY

Dívám se z okna hotelu stojícího na via Cavour na tři cypřiše a břečťan přelézající zeď. To je zbytek legendárních zahrad Medicejských. Téměř vidím i do mnišské cely Savonarolovy. Nad střechami kláštera San Marco se proti nebi vznáší křehká a elegantní kupole chrámu Santa Maria dei Fiori, částečně krytá věží kláštera, vzadu, v zeleni tlumené ranní mlhou, se rýsuje kousek zahrad ležících na kopci nad Oltrarnem.

Ranní Florencie, zalévaná zlatými paprsky šikmého slunce, se probouzí do horkého letního dne zvukem prvních motocyklů.

Motocykly jsou zde novým, velmi potřebným a oblíbeným, dopravním prostředkem. Na každém náměstí jsou jich zaparkovány desítky. Vzadu za sedadlem mají schránku, do níž se vejde helma, dají se tam uložit i spisy. Mnohokrát jsem viděl, jak z dveří váženého úřadu, nebo firmy, vyšel úředník v kravatě, otevřel schránku, vyndal helmu, dovnitř schránky dal spisy a proměnil se rázem v motocyklistu, propletl se úzkými ulicemi a odjel za svým cílem.

Viděl jsem Florencii v minulém století a vidím ji znovu. Porovnávám oba zážitky a zjišťuji, že se věci mění s plynoucími léty. Tehdy před Duomo jezdily kočáry, pod kopií sochy Davida na Piazza della Signoria hráli studenti improvisované divadlo, do kostelů bylo možné vstupovat volně, nebylo tu výběrčích vstupného, taktéž do zahrad Boboli se dalo vejít bez nyní potřebného a značného obolu. Na Ponte Vecchio byl malý bleší trh, kdy na rozprostřených kobercích se prodávalo různé zboží, od ozdob a šátků, přes opasky až po cínové pohárky z Afriky. Na zídce nad Arnem seděli mladí cestující studenti, zpívali při kytaře, nebo někdo z nich hrál na zobcovou flétnu krásné italské melodie. Vypadali omšele a byli veselí. Celé město mělo veselou a uvolněnou atmosféru. Káva byla za liry. V Uffizi nebylo ani zdaleka tolik lidí, jako dnes, obrazy byly citlivě instalovány a pečlivě bylo vybráno jejich umístění s ohledem na světlo a v kavárně na terase se člověk cítil téměř osaměle. Pohled z terasy Uffizií na Piazza della Signoria byl nádherný, Neptunova kašna šuměla nazelenalou vodou.

Dnes se celým městem valí zástupy turistů i uprostřed léta, kdy před velmi horkými dny samotní Italové utíkají k moři. Město turisty vítá, ale také se jim brání. Vstupné do zahrad Boboli omezuje jejich návštěvnost, vstupné do kostelů není regulací, ale je příspěvkem na jejich údržbu. Za všechno se platí. Nikoli lirou, ale eurem.

Uffizi platí ztrátou elegance, husté zástupy návštěvníků se tlačí galerií a lapají odlesky slavných obrazů, namačkaných na zdech jeden vedle druhého, stejně jako jejich obdivovatelé ve vyhrazené uličce. Všechno se mi zdá nyní upocené a bez lesku. Pamatuji jinou instalaci, pamatuji Mantegnův obraz Klanění tří králů v plném denním světle, kdy zářila Mantegnova pověstná žluť z pláště svatého Josefa na dálku, jakoby prosvícena lampou. Nyní je obraz v koutě, za tlustým sklem, zcela uhmataným mastnými prsty a nezáří. Divák ho přejde bez zájmu. Také nešťastná instalace postihla Bronzinovu Lucrezii Panciatichi, nádherný a oduševnělý portrét. Dříve lákal svým kontrastem hlubokých stínů pozadí s osvětleným, krásným a hrdým obličejem Lucrezie, zvoucím diváka už z velké dálky k nevšednímu zážitku. Dnes visí v sále zvaném Tribuna, míjen bez povšimnutí v temném koutě, v sousedství rovněž stíny potemnělého obrazu, pro Florencii zásadního – portrétu Lorenza Nádherného od Vasariho. Oba obrazy jsou dnes truchlivě vyhlížející odlesky někdejší slávy. Z galerie též zmizel veliký obraz Belliniho Alegorie. Snad je v restaurátorských dílnách. Že jsem ho již znovu neviděl, mne mrzí. Vím, že se už nesetkáme. Dělí nás bezmála třicet let od prvního a také posledního setkání. Zanechal na mne veliký dojem a stal se mým oblíbeným. Skoro mohu říci, že jsem jel do Florencie za ním.

 

Jenomže já jsem sem přijel tentokrát s jiným úmyslem. Přijel jsem za malbou. Mou vlastní.

 

 

Chci malovat Florencii a okolí a kreslit ve Florencii, byl to můj sen z doby, kdy jsem přijel do tohoto města poprvé. Teď se plní. Jsem tady s cílem zaznamenat si co nejvíce nápadů, abych hlavní část práce odvedl doma, protože nejsem typ impresionisty rozkročivšího se zeširoka s plátnem uprostřed ulice, aby zlehka a elegantně nahodil na plátno čerstvé dojmy ve svěžích barvách. Naopak, jsem typ zádumčivý, který zpracuje obraz až po uvážení. Proto jen blok, tužka, akvarel. A přiznám i fotoaparát, abych zachytil i to, co bych nestihl nakreslit. A mnohdy zachycuji i to, co jsem kreslil, protože již se mi stalo, že jsem si povšiml zajímavé drobnůstky, jíž bylo možné oživit obraz, až později na fotografii.

Tentokrát jsem nebyl zde sám, ale se synem Vojtou, jenž se uvolil mi dělat doprovod a hlavně dohlížel, abych se mnoho neflákal po galeriích a pracoval. Byl mi výborným společníkem a na mnohé motivy mne upozornil.

 

Rakousko jsme tedy přejeli přes noc, ráno nás zastihlo již na pokraji Dolomitů, v krajině překrásných výhledů a šedobílých skal. Míjeli jsme údolí se zrušenými starými tratěmi vlaků a opuštěnými vechtrovskými domky, se zarůstajícími tunely. Na dně údolí byla vidět vyschlá řečiště potoků a říček. Vše lemováno velikány horskými, jen řídce porostlými nízkými borovicemi. Pozoruhodné motivy jsem zachytil na předem připravené kousky čtvrtky, které nosím s sebou v pouzdru od doutníků. Jen čarou, pro lepší paměť.

Pádská nížina je rovinou podobnou rovině desky stolu. Na rozdíl od desek dřevěných, je tato poseta mnohými statky a statečky, ozdobena stromy a poli, nyní již sklizenými. Cestou jsme viděli i dost statků opuštěných, jejich prázdná okna vypadala velmi smutně i v prudkém světle italsky rozjásaného letního horkého dne.

Malebná krajina začala před Bologní, rovina přešla zakrátko v kopečky, které se postupně zvyšovaly, až ze sebe učinily Toskánsko. Toskánsko je docela lesnaté a kopcovité, v úbočích kopců jsou umístěny statky, či celé vesničky, je vidět olivové sady a pole kopírující tvar kopečků.

Před polednem jsme přijeli do Florencie, jejíž půdy jsme se poprvé dotkli na vyhlídce před San Miniato del Monte, což je kostel asi z devátého století, stojící nad Florencií. Kostel jsme navštívili samozřejmě také, když už jsme tu byli. Románský sloh je tu doma, vznikl v návaznosti na římské kamenické umění, nepoměrně rozvinutější, než románské výboje pozdějších dob za Alpami. Přímo z tohoto slohu mohla vyjít renesance, aniž by si nezasvěcený divák povšiml. Zato gotika, v zaalpském pojetí, je tu v Toskánsku skoro neznámá, zřejmě byla považována za styl vhodný tak pro Benátčany, nebo Langobardy z Lombardie a podobné, světem zkažené italiky.

San Miniato je trojlodní basilika, kde kryptou je bývalý předchozí kostel, stávající tu před přestavbou a rozšířením celé stavby v dobách renesance. Vnitřní prostor kostela je neuvěřitelně rozlehlý, skoro jako vesnické fotbalové hřiště naší doby. Celý vnitřek kostela působí vzdušně a lehce, ač se jedná o mramorový kámen, který je ovšem promyšleně použit tak, aby jeho dva odstíny tvořily barevný kontrast světlé a tmavé plochy, což navozuje onu zmíněnou uvolněnost.

Mramor je velmi používaným kamenem pro zdobení chrámů, takže i románské San Miniato dostalo později renesanční mramorové průčelí, tolik podobné ostatním florentským chrámům. Před kostelem jsou dlouhé schody a plošina s výhledem na město a jeho okrajové čtvrtě se zahradami a osamělými vilami. Pod kostelem samým je hřbitov, kde mramor opět slaví svůj triumf nejpoužívanějšího kamene.

Ještě se pro pořádek zmíním o vyhlídce z plochy zvané Piazzale Michelangelo, kde stojí jedna z replik Davida. Florencie odtud vypadá kompaktněji, než z výše San Miniato, je to tím, že se vytratil pohled na zahrady okolo a převládají červenavé střechy města a řeka Arno.

 

 

 

 

První naše návštěva galerie patřila Academii, což byla v období renesance skutečná akademie malířská a sochařská, fungující podobně jako stejné školy v současnosti. Jedná se o rozlehlou patrovou budovu, myslím, že stavěnou Vasarim, v jejímž středu, pod kupolí zastřešující křížení cest, je umístěn originál Michelangelova Davida. Teprve tady jsem zjistil, že vidět tuto sochu venku, před Signorií, jen navozuje dojem, který chtěl autor vzbudit umístěním sochy, ale zážitek, který vzbuzuje socha samotná, svým jemným pojetím a precisním provedením detailů, včetně povrchu těla stojící postavy, je mnohem silnější než jsem čekal, ač sochu mám odkoukanou právě z venku umístěné kopie. Rozdíl je v tom, že ona venku umístěná kopie je díky vlivům povětrnostním, pouhou sochou, sice perfektní a krásnou, ale narozdíl od originálu, schovaného před působením počasí, neživotnou. U Michelangelova originálu se jedná o živého Davida, obdařeného pokožkou, která dýchá ! Snad je to způsobeno leskem dokonale vyleštěného povrchu sochy, možná trochu přispívá i osvětlení, ale je to fakt, ta socha stojí a lehounce, napjatě, dýchá…

Byl jsem velmi překvapen rozdílem mezi venkovní kopií a originálem. Tady stál živý, robustní mladík v odhodlaném postoji, opřen pevně o zem. Nechci ani hádat, kolik tun váhy nesou křehké kotníky, nechápu, proč se neulomily při dvojím stěhování mramorového kolosu.

Další Michelangelovy sochy jsou v koridoru vedoucímu od vchodu k Davidovi. Většinou se jedná o sochy tesané k výzdobě náhrobku Julia II., k jehož vystavění nedošlo pro megalomansky pojatý projekt. Sochy jsou nedokončené, mnohdy záměrně, protože již vyjadřují, i v nedokončeném stavu, to podstatné, co chtěl Michelangelo vyjádřit. Alespoň se tak domnívají vykladači umění. Myslím, že důvody nedokončení byly spíše ve spěchu umělcově, který chtěl co nejvíce vyhovět zvědavosti papeže Julia a tak rozdělal soch více a dovedl je do stavu, kdy i papež si bude moci představit konečnou jejich podobu. Možná. Vím, že když tvůrce vytáhne z materiálu myšlenku podstatnou, dokončení pak bývá už jen záležitostí zručnosti. On totiž papež Julius II. nebyl dobrý počtář a nedošlo mu, že kdyby měl umělec vytvořit čtyřicet dokonalých soch, tak by potřeboval být o něco mladší, aby to stihl. Nehledě na to, že Michelangela dokonale otrávil, když mu dal vymalovat stěnu a strop Sixtinské kaple. I tento fakt asi měl podíl na onom „spěchu“, bereme-li v potaz již zmíněný Michelangelův věk, takže když sochař ucítil možnost předvedení většího rozsahu práce a svých nápadů a vidin, které mu umožnilo právě ono nezdržování se dokončováním sochy, jistě neváhal. Nadto byl papež spokojen se započatým rozsahem prací a jistě uvolnil nějaký ten florén.

Kromě slavných soch tu ovšem byly i vynikající obrazy. Filipino Lippi, Botticelli, Andrea del Sarto, jehož sedící Kristus – název obrazu byl Pieta, docela lehce nahozen na omítku, budil dojem takřka současné malby. Omítka byla ovšem časem sňata a nalepena asi na desku, nebo plátno, zarámována. Obraz tím vynikal zvláštní strukturou a suchostí, danou povrchem materiálu.

 

 


 
Sedící Kristus od Andrea del Sarto


 

Bartolomeo Givanni, pro mne neznámý malíř, měl tu tři malé obrázky, které mne zaujaly barevným provedením a jednoduchostí komposice a i malby. Námětem bylo Kladení do hrobu, Stigmatisace svatého Františka, Svatý Jeroným se lvem. malé, nádherné obrázky, které bych chtěl mít doma na zdi. Kdyby byly k disposici jejich fotografie, pokusil bych se o kopie alespoň pro své potěšení.

Taddeo Gaddi tu měl asi 12 roset, ale náměty a obsah si už nyní nevybavím, protože jsem si neudělal pořádnou poznámku! Vím jen, že to byly mimořádně pěkné drobné práce.

 

Kromě obrazů a soch byla tu v jednom sále i veliká sbírka gypsových předloh určených pro výuku kreslení portrétů, postav a hlav. Sešli se tu nejroztodivnější hlavy, ať už to byly místní, dnes už zapomenuté veličiny, nebo státníci dějinného významu. Poznal jsem Františka I., Lorenza Medici, Caesara, Nelsona, Vespasiana. Hlav gypsových bylo nespočet, stejně jako tomu bývá v životě. Marně jsem hledal Dobromilu Rettigovou…

Ještě dodám, že Academia byla založena v první polovině šestnáctého století a iniciátorem jejího vzniku byl malíř, architekt a spisovatel Vasari, který byl sám dost zajímavou osobností, jež by stála za medailon.

 

Santa Croce – kostel, klášter… velkorysé, ale nevysoké schodiště v jehož rohu stála monumentální socha pána jménem Dante Alighieri. Nad schodištěm průčelí kostela vykládané řezaným barevným mramorem, neboť renesance obkládala průčelí deskami, bylo to krásné, dlouho desky vydržely a mramor nebyl drahý, protože pohoří za Florencií jsou vesměs z tohoto materiálu.

Santa Croce mi zůstal v hlavě především jako zdroj studené vody ! Je to trapné, ale kdo byl ve Florencii v době nejteplejšího měsíce roku, právě v čase největších veder, roku mimořádně teplého i na místní poměry, kdy Florenťané prchají k moři, aby se zbavili sálajících ulic, přenechávajíce je turistům, pochopí o čem tu píši.

Kostel Santa Croce je největší františkánský chrám ve Florencii. Jeho stáří je úctyhodné, neb architekt a stavitel Arnolfo di Cambio jej dokončil v roce 1295, pokud se nemýlím. Slohem je tedy gotický, což bych v místním provedení nepoznal.

Jako Praha má svůj Vyšehrad se Slavínem, Florencie má své slavné pohřbeny zde. Uvnitř kostela jsou uloženi k věčnému spánku velikáni Itálie. Svůj hrob tu má Michelangelo Buonarotti, Galileo Galilei, leží tu Ghiberti, jež vytvořil překrásné dveře pro Baptisterium, také Marconi je tu pohřben a náhrobek tu má Dante Alighieri, ale tuším, že ho nepoužívá, neb z Florencie byl nucen emigrovat, na své nepřátele zanevřel a raději je - myslím že - v Bologni, ale nejsem si jistý. Proslulý Machiavelli, který se proslavil svým spisem Vladař a knihou o dějinách Florencie, tady nalezl rovněž poslední asyl.

Krom náhrobků slavných je zde možno vidět Giottovy fresky v kaplích rodin Peruzzi a Bardi. Fresky jsou všeobecně známé, ty v kapli Bardi jsou věnovány zobrazení života Svatého Františka. V muzeu, vzniklém z bývalého kláštera, visí ohromný kříž malovaný Cimabuem. Kříž je imposantní práce, je však poničený záplavou v roce 1966, kdy volně plul po špinavé hladině.

Další proslulou kaplí je kaple rodiny Pazzi. Tuto kapli postavil s rafinovaným vkusem Bramante a použil na její elegantně renesanční stavbu dvojí mramor – tmavě šedomodrý a světle šedý, takže výsledek byl vzdušný prostor, v jemných barvách, kde tmavší odstíny vytvářely dělící prvky a zdůrazňovaly rohy kaple. Pod stropem, v lunetách, jsou glazované reliéfy vytvořené Lucca della Robbiem.

 

Uffizi – (zlatý) hřeb návštěvy Florencie.

Vchod do galerie byl obložen výpravami, takže vstup zde řídil dopravní inspicient, který říkal každému kam půjde.

První naše kroky místnostmi, kde byla instalována gotika, Fra Angelico, Giotto, až po Ucella jehož bitva zaujímala celou stěnu, nevzbudily ve mně celkem nijak valné podezření, i když jsem zpozoroval, že instalace obrazů je asi jiná, než si ji pamatuji z doby mé návštěvy zhruba před pětadvaceti lety. Co však následovalo dále, brání mi stud popsati. Instalace byla nedbalá a hloupá, postrádala dynamiku a prvky překvapení, nadto skličujícím způsobem bylo pro obrazy vybráno umístění, mnohé visely v nedostačujícím osvětlení, prostě podivná a upocená galerie, skoro až do konce. Ve velkém sále se tísnila nejlepší díla renesance, Botticelli, Leonardo a van Goes. Další mistři byly v sálech následujících, jeden vedle druhého jak v řeznictví.

 

Nebudu dál pokračovat, hnusnější instalaci jsem neviděl ani na amatérských výstavách.

Vím, že je tu potíž, která se jmenuje návštěvnost. V dnešní době navštíví galerii mnohem více lidí, než tomu byla za časů, kdy jsem tu byl poprvé, takže do exposic se přinášejí ve zvýšené míře různé plísně, vlhkost se zvětšuje, nadto zřejmě i v kombinaci s těmito faktory vadí i sluneční světlo, které by asi na povrchu závěrečných laků mohlo rozpoutávat nemilé chemické reakce, to všechno uznávám. Ale také věřím, že světová instituce tohoto kalibru tyto problémy musí umět řešit. Myslím, že v dobách mé první návštěvy zde, bylo exposicí i prvé patro. Ale nevíme, k čemu se první patro využívá dnes, je možné, že nárůst administrativy a technického zázemí vykonal své. Jednou bude nutno odstranit obrazy i z části patra druhého a poté i ze zbytku budovy.

Na konci galerie, narvané do jednoho patra, bylo nedostačující dámské a volnější pánské WC, takže dámy odvážně proklouzávaly na spřátelenou stranu, jsouce hnány zoufalstvím. Kavárnička, rovněž na konci terasy umístěná, byla maličká a lidé se tu tísnili u pultu, neb u stolku, pokud si tam kávu přinesli, platili jednou tolik, což je podivný italský nešvar v nedávných dobách zavedený. Terasa, ze které je vidět náměstí a Davida z výšky, byla nepřístupná právě v části vyhlídky. Celkem zbytečně. Jedno veliké zklamání, to byl můj pocit při návštěvě této světově proslulé galerie.

 

 


 
G.Bellini Alegorie


 

Jeli jsme do Fiesole. Návštěva zbytku etruského města, vykopaného na stráni odvrácené od dnešní Florencie, byla docela zajímavá, mohl jsem se dotknou zdí, vybudovaných v dobách slávy tohoto národa, mohli jsme jít po dláždění, po kterém chodili oni. Dodnes jsou tam určitě otištěna jejich chodidla, stejně jako naše zanechají vzkaz pozdější civilisacím. Nad vykopaným městem je muzeum, které v sobě zahrnuje rovněž nějaké etruské zdi. Ve vitrínách jsou vykopávky, džbány, mísy a poměrně mnoho malých bronzových figurek. K čemu sloužily, můžeme se jen dohadovat. Mezi figurkami vynikala sova s roztaženými křídly. Nádherná. Její věrnou kopii měli i v kase a tak jsme ji přivezli mojí ženě Jiřině, jako dárek z Italské cesty. Figurka má dokonce i certifikát původu.

Poté, co jsme opustili museum, stoupali jsme ke kostelu Svatého Františka, protože pod ním je nejlepší vyhlídka na Florencii. Z malého parčíku pod terasami na nichž kostel stojí, se vyhlídka nalézá. Bohužel byl díky vedru a suchu poloprůhledný opar, který nám vyhlížení pokazil. Zato kostelík Svatého Františka dělá čest svému patronu. Je neokázalý, na skromném prostoru ještě k němu přiléhá malý ženský klášter pro několik jeptišek. Kostelík i klášter potěšil mou duši. Skromnost se rovnala útulnosti a prostá krása celého místa přinesla jakési uklidnění mysli. V chrámu potichu zněla stará hudba a vytvářela z něho příjemné místo vyzývající návštěvníka k posezení a zklidnění. Z postranních dveří, vedoucích do malého rajského dvora, vnikalo do chrámové prostory světlo. Rajský dvůr byl spíše dvorečkem, kde kvetla levandule a rostla šalvěj, na zídce stála konev na zalévání a celek byl opět tak neokázale hezký, že jsem dostal chuť tu zůstat, stát se mnichem a odvrátit se od spěchu a marností světa.

Až bude má mysl rozbouřena a znavena událostmi, které nemohu předvídat, ale které tuším, snad se mi podaří usednout na chvíli a duchem zabloudit sem, abych tu alespoň ve vzpomínce pookřál a měl sílu pokračovat. Zaletím sem, nebo na Suché studánky na Šumavě.

Když se člověk dostane do chodbičky v patře, uvidí dveře do jednotlivých cel. Dveře měly okénka a bylo tedy možno nahlédnout dovnitř. Malinká místnost, jen pro jednoduchou tvrdou postel a židli. Cely ovšem byly prázdné, jen židle stála v jedné z nich. Z vnitřních cel byl pěkný pohled malinkým okénkem do rajského dvora. Vše tu bylo malinké a skromné, obyvatelé tu žili asi skutečně po frantovsku.

Pod tímto frantovským kostelem, na přístupovém, širokém schodišti, stojí ještě jeden kostel, který je odsvěcen a používá se jako výstavní síň. Prostora chrámu byla plná nádherných věcí ! Byly tu vystaveny stroje Leonarda da Vinci. Všechny byly provedeny v originální velikosti a z původních materiálů tak, jak je Leonardo navrhl. Stroje a modely byly plně funkční a Mistr by měl určitě radost, kdyby je viděl. Vše provedeno s největší pečlivostí.

Tady ve Fiesole jsem nalezl poměrně dost témat k obrazům. Nejen pohled na vzdálenou a jemným oparem zahalenou Florencii je lákavé téma, ale i prostranství před františkánským kostelem, rajský dvůr v klášteře by vystačil sám na dva malé a milé obrázky, také pohledy na vily ve stráních a na schodiště samé by rovněž vystačily na zajímavá díla. Vše toto jsem zaznamenal.

 

Ráno jsme šli okolo paláců Strozzi a Rucelai, přes most Santa Spiritá, kdysi navržený Michelangelem, ale za jeho života nepostavený. Most, podle Michelangelova plánu, byl postaven asi o sto let později. Koncem druhé světové války jej Němci vyhodili do povětří, ale Florenťané měli most tak rádi, že našli zbytky v Arnu a co nenašli, tak dostavěli z kamene pocházejícího z lomu, kde se lámal původní kámen pro stavbu prvního mostu. Lom bylo nutno pro účely rekonstrukce mostu znovu otevřít.

Cestou k Santa Maria del Carmine jsme se zastavili v kostele, jehož zasvěcení si nemohu vzpomenout, ale byl kousek za mostem, poněkud utopen nejen pod dnešní úrovní chodníků, ale i mezi domy, vyššími než on. Uvnitř byl reliéf od Luccy della Robia ve tvaru oltáře, největší, jaký jsme dosud viděl. Mistrovské dílo, uvážíme-li, že se jedná navíc o keramiku, která je křehká, je zázrak, že dílo nepoškozené přežilo tolik staletí.

Zašli jsme do Santa Maria del Carmine, kde je kaple rodiny Brancacci s Massachiovými freskami. Velkolepý dojem. Jednotlivá pole celkové výzdoby jsou osazena skutečně živými postavami, nadto v soudobém oblečení, ba dokonce lze mnoho postav přímo osobně identifikovat. Pro tehdejší malíře se tady udála velká věc v pojetí tématu. Dosud nikdo takhle obrazy nepojal. Dvě století se malířští adepti i mistři chodili dívat do této kaple s obdivem a odnášeli si odtud cenná poučení. Civěl jsem také, ale nepoučil jsem se.

Protože při prohlídce kaple je možno dovnitř vpustit jen asi dvacet návštěvníků najednou, počkali jsme s Vojtou na druhou vlnu a zatím si prohlédli rajský dvůr a vešli jsme do někdejšího refektáře. Zde byla velká freska hostiny, Poslední večeře Páně. Tato událost byla oživena kočkami pod stolem, což mně zaujalo. Fotil jsem kočky. Také mně zajímaly reliéfy zazděné ve zdech dvora. Jednalo se o nálezy různých erbů a osobních znamení, které se asi zachovaly z různých přestaveb kláštera. Jedna značka se mi velice líbila a mám chuť si ji upravit a přivlastnit.

Námětem značky byl rak.

 

Vrátili jsme se domů, doplnili výzbroj, osvěžili se, protože po celou dobu našeho pobytu neklesla teplota pod třicet stupňů Celsia, ani v noci. Přes den bylo mezi pětatřiceti a osmatřiceti stupni, což zvyšovalo nároky na chlazení.

Blížilo poledne, šli jsme na pizzu do pizzerie u Santa Croce. Poté po Corso dei Titori, okolo Barghela na nádraží, kde jsme zjišťovali ceny jízdenek a dobu odjezdů vlaků do Luccy. Pak jsme se vydali procházkou zpět, až jsme po mírném bloudění, neb jsme byli líní vytáhnout mapu, stanuli opět před Santa Croce. Myslím, že nás to trochu zaskočilo, ale když už se tak

stalo, rozhodli jsme se jít na druhou stranu řeky, do Oltrarna. Přešli jsme most delle Grazie, a po nábřeží jsme se přibližovali k Ponte Vecchio.

Za tímto mostem byl náš oblíbený bar.

Šli jsme podél zahrad, stoupající via Romana nás dovedla na náměstí, které už bylo za branami historické Florencie.

Napadlo nás, že zahrady obejdeme, dostaneme se k pevnosti nad Florencií a tam snad něco zajímavého uvidíme. Vyrazili jsme tedy po Viale Nicoló Machiavelli. Cestou jsme míjeli vily bohatých Florenťanů, utápějící se v zeleni a tvořící jednu stranu Machiavelliho ulice. Cesta byla dlouhá. Trochu jsme si pomohli zkratkou Via Sciaparelli, nebo tak podobně se ta poměrně pěkná ulice jmenovala. Vypadali jsme asi nepatřičně v této čtvrti, protože nějaká žena, vystoupivší z auta před domem, nás pozorovala po celou cestu ulicí, dokud jsme nezatočili za roh. Ulice byla pěkná, kreslil jsem tady, jeden můj obraz je věnován jí. Tedy ulici, nikoli té ženě, ta by si ho mohla leda tak koupit, pokud by na něj někde narazila a pokud by na něj sehnala někde v bankách peníze !

Další pěkná ulice hned navazovala a vedla k pevnosti. Via di San Leonardo. Tak se jmenovala ta dlouhá ulice mez dvěma zdmi, jejíž vzhled se za každou zatáčkou měnil a nabízel další krásná zátiší s různými vilami a stromy. Tady se mi velmi líbilo.

Cestou jsem pouze pilně fotografoval, na kreslení nezbývaly síly v tom děsném vedru. Přesto nějaké náčrtky mám, zejména z míst, kde tvorba nevyžadovala osobní statečnost spočívající ve vystavení se přímému slunci.

Pevnost, pocházející asi z poloviny sedmnáctého století a svými barokními hradbami připomínající opevnění našeho Vyšehradu, nás zklamala. V celém jejím prostoru byla nainstalována podivná výstava moderního umění. Jeden exponát nám visel nad hlavami na zdi. Asi deset reproduktorů na nás všelijak vzdychalo, kvílelo, hudebně bouřilo, nebo všelijak šumělo. Umění s velkým U. Další exponát přečníval přes hradbu – slepenec a svařenec dílů vyřazených letadel a aut, tvořící sloup zakončený jakousi korunou z těchto dílů. Bezduché svaření plechů na nás neudělalo žádný dojem, tedy vlastně udělalo – špatný, velmi špatný dojem !!

Via di San Leonardo klesala do města a byla to jedna z ulic ve Florencii, které mají spád. Když se cesta vymanila z ochranného obalu zdí a dostavily se první domy za branou, naskytl se pěkný pohled hodný obrazového zpracování a tak jsem kreslil. Bylo ale příšerné vedro, snažil jsem se kreslit rychle a byl jsem možná trochu nepozorný. Naštěstí jsem téma vyfotografoval pro kontrolu. Obraz, který z mé kresby a fotografie vznikl se jmenuje podle této ulice – Costa di San Giorgio, protože tam, kde domy začínaly, vystřídal svatého Leonarda svatý Jiří.

Další pohled na Florencii nalezl Vojta, v okamžiku, kdy jsem kreslil rozcestí ulic v Costa di San Giorgio. Vystoupil na jakýsi schůdek nárožního domu, kde začínala příčná ulička. Výhled byl skvostný – Vlevo dům s lucernou, vpravo dům s oknem a žaluziemi, což je velmi italské, v průhledu nad jakousi garáží střechy, z nichž se vypínal chrám Santa Maria del Fiore a Signorie… Jo, ta ulička se jmenovala Scarpucia, nebo tak nějak. Z tohoto pohledu vznikl později obraz Florencie z Oltrarna.

 

 

 


 
Florencie z Oltrarna


 

 

Sestoupili jsme do města a k našemu radostnému překvapení jsme se objevili na rohu, kde jsme zašli na kafe do další naší oblíbené kavárny, ležící šikmo naproti prodejní galerii. V prodejní galerii měli zajímavá díla současných Florenťanů. Zastoupeny byly všechny styly současného malířství, ale převládla tady jakási italská specialita, patrně odvozující se již od Carpacia – žánrová scéna, pokud tím myslím jakési výjevy z každodenního života. Malovali je mnozí, Jan Steen, Peter Breughel, někdy Goya, nebo H. Daumier. Jenomže tady se jedná o žánrovou scénu povýšenou až na jakousi bláznivou alegorii.

Malíř Martini namaloval interier fary, kde kněží, oblečení v červených komžích lezou po knihovně, aby posléze skákali s rozevřeným deštníkem dolů na stůl, kolem něhož běhají dokola další fráteři, hrající si na honěnou. Na jiném obraze se titíž kněží houpají na provazech od zvonů a vůbec dělají všelijaké lotroviny neslučující se s jejich důstojností. Hned mi ty obrazy připomněly malíře Uselliniho a byl jsem potěšen, že duch jeho žije v pokračovatelích. Nenapadlo mne, že se jedná o italskou specialitu, která není tak ojedinělá, jak jsem se domníval.

Vedle takto rozverných obrazů viselo krásné, moderně pojaté, leč přesto klasické zátiší Carlo Vitaliho zobrazující prostou poličku s několika knihami. Pak jsem si myslel, že mne šálí zrak, když jsem objevil obraz od malíře Velčovského, dokonalý svým provedením i námětem, ale podpis byl Bettanini.

 

Přechodem Ponte Santa Trinitá jsme se dostali do vnitřní Florencie a pomalu zamířili na via Cavour, kde chtěl Vojta zakoupit nějakou knížku ke čtení. Cestou jsme objevili hotel Nizza, ve kterém jsem bydlel před dvacetipěti lety, když jsme tady byli s přítelem a malířem Štěpánkem poprvé. Vzpomněl jsem s dojetím tehdejší dobu a své první okouzlení Florencií.

Vojta si koupil knížku Les Poétes du Chat Noire a byl velmi spokojen. A to si myslel, že když jede do Italie, tak alespoň ušetří za nákup knih !!

 

Klášter San Marco, kde kázal Savonarola, jsem si na základě románové četby o Florencii té doby, představoval umístěný za městem, na druhé straně řeky, na kopci, asi tam, kde je San Miniatto del Monte. Ve skutečnosti byl klášter na okraji města, přímo pod našimi okny a stačilo pár kroků po Via Cavour, aby člověk stál před jeho branou.

Klášter je rozlehlý a dnes je hlavně považován také za jakousi schránu díla Fra Angelica. Kromě toho je také v klášteře hrob Svatého Antonína, někdejšího zakladatele a prvního opata tohoto kláštera, přítele Cosima Medicejského.

Svatý Antonino se ve Florencii narodil v roce 1389 jako Antonino Pierozzi a vstoupiv do řádu dominikánů, působil v mnoha klášterech v Itálii. Teprve v roce 1436 založil s finanční pomocí Cosima Medicejského klášter San Marco. O deset let později se stal Florentským arcibiskupem a diecézi spravoval s „neochvějnou jistotou a překypující láskou“ - jak praví Slovník Svatých z kterého čerpám tyto zprávy o světci. Byl prý neochvějně poctivý, žil prostým životem a pomáhal potřebným. Již to vše by stačilo na prohlášení světcem. „Jeho spisy vyvolávají zájem dodnes. Učil, že stát je povinen zasahovat do obchodních záležitostí v zájmu obecného blaha a pomáhat potřebným a nemocným.“ – s nynějším naším panem presidentem Klausem by si asi neporozuměli. S velkobankéřem Cosimem si rozuměli dobře.

Cosimo Medici měl v klášteře vyhrazenu svou celu, do které se uzavíral, byl-li světem a jeho stavem unaven. Fra Angelico mu na stěnu vymaloval tuším výjev klanění tří králů. Cosimo mohl zde přemítat o obětování darů ve prospěch obětí své finanční politiky, která mnohé konkurenční rodiny ukřižovala ekonomicky a přivedla je na buben. Tyto oběti se uchylovaly o pomoc právě do tohoto kláštera, který opět Cosimo bohatě dotoval, takže z jeho kapsy pak opat Antonino nebohé rodiny podporoval. Inu středověk…

Fra Angelico je pro mne největším zjevením této návštěvy Florencie. Nenapadlo mne si pořádně zjistit – a tudíž jsem nevěděl, že Angelico žil v dobách, kdy renesanční umění stoupalo ke svému vrcholu. Malba tohoto malíře byla hodně poplatná starším formám, ale on tak zřejmě činil úmyslně, neb linearita, jistá střídmost, až strohost bez efektů, vyhovovala jeho pokornému chápání malířství, jako služby základní myšlence víry. Ohromilo mne, jak je cítit z jeho obrazů pokora, ta skutečná, nikoli předstíraná. Nikdy jsem se s podobně silným pocitem nesetkal a bylo to pro mne něco naprosto neuvěřitelného a nového. Každý malíř, i když sloužil myšlence náboženské, snažil se vystihnout daný výjev co nejlépe a nejefektněji, jednak v dobré víře, že pomáhá tak co nejvíce dobrému dílu křesťanské víry, jednak i pro své osobní uspokojení, vyvolané byť i podvědomou soutěží s malíři okolními o nejlepší kvalitu odvedené práce, která ho zajisté také naplňovala hrdostí. To pomíjím, krom zmíněného, také normální fakt obchodní konkurence mezi mistry v dané oblasti.

Nic podobného jsem ani náznakem nezaznamenal u Fra Angelica. On prostě sloužil. Bůh ho obdaroval hřivnou talentu, tak ji rozmnožoval bez nároku na odměnu tím, že maloval co bylo třeba. Tím, že rozdával, byl obdarován. Jeho obrazy nekřičí do světa. Jeho obrazy toto vše tiše šeptají, jen mimochodem, tomu, kdo chce slyšet.

Sám jsem nikdy na pokoru nevěřil. Člověk, a to možná zejména dnes, je všechno možné, jen ne pokorný. Sám nejsem nijak citlivý, spíše pařez, ale tady jsem viděl zázrak prostoty nepředstírané.

Pro mne se stal Fra Angelico, který maloval jen tehdy, když splnil své běžné povinnosti a dovolil se opata, jedním z nejvýznamnějších, neb jemu bylo svěřeno poselství a on je předával dál, cítě se pouhým nástrojem.

Procházeje klášterem, myslel jsem na jeho dalšího opata, Girolama Savonarolu. Fascinující a uhrančivá postava člověka naprosto oddaného stejné myšlence, jako byl jeho o dvě generace starší bratr v řeholi, Angelico. Nedělilo je mnoho let, když Fra Angelico v Římě umíral, byly budoucímu mnichu Jeronýmu Savonarolovi dva roky. Řízením osudu se stal opatem stejného kláštera, v kterém předtím žil v tichosti a pokoře již zmíněný Giudo da Pietro, zvaný Fra Angelico.

Savonarola nebyl pokorný. Byl bojovník Boží, reformátor, dnešním pojmenováním by byl přísným, až fanatickým fundamentalistou, lpícím na čistotě života, který trpěl, vida jak Florencie za vlády dalších potomků Medici zbahněla v zbytečném přepychu a stala se pyšným domem obchodu, klanícím se pouze zlatému teleti. Savonarola nechtěl vidět kulturní vzmach společnosti, nenáviděl jemnou rafinovanost umění, které v té době bylo na vrcholu dodnes nepřekonaném. Povaha Savonarolova nebyla pokorná. Byl metlou hříchu a začal vymetat. Jeho žhavá výmluvnost vyhnala slábnoucí Medicejské, vyhnala umělce z města, jiné obrátila – alespoň dočasně - k lepšímu, takže se káli a pálili svá díla na hranicích uprostřed města. Přepych byl ničen. Mnoho uměleckých děl bylo zpopelněno. Nastala diktatura, typická pro každý fundamentalismus. Logicky pak nakonec vzplál na hranici i sám opat. Z jeho hlediska jistě neprávem, ale logicky. Lidstvo se nedá napravit násilím. Ono se nedá napravit totiž vůbec. Nemá to v genech, stejně jako kolektivní pud sebezáchovy. Ale vždycky se najde alespoň jeden, který se napravovat pokusí. Také jsme měli v Čechách takového. Byl mnohem mírnější, dokonce ani nechtěl tolik, jako jeho florentský kolega. Zdaleka ne. Konec byl stejný.

Byl jsem v cele Savonarolově a tato úvaha mi nějak podvědomě táhla hlavou. Představoval jsem si okamžik, kdy celu opouštěl naposledy a věděl do čeho jde. Nebyl zlý, jen chtěl mnoho. Byl vlastně nešťastný.

Kdo z těch třech slavných obyvatel kláštera došel nejdál…?

 

V hlavním sále, kde visí Angelicovy obrazy, jsem potkal mladou jeptišku. Myslím, že jsem tak krásnou osobu nikdy neviděl. Byla z rodu Madon. Překrásná tvář s lehce arabskými rysy. Asi tak bych si představoval Matku Boží. Snědá, štíhlá, pružná a elegantní i v rouchu jeptišky. Myslím, že se Blahoslavený Angelico tiše na nebesích smál, kdy pozoroval, jak jsem se odklonil od jeho obrazů a nemohl se odtrhnout od tváře živé. Zajímala se o malby a prohlížela si je zevrubně a pomalu. Stejně tak jsem si ji prohlížel opatrně já. Za ten dar náhody jsem byl vděčný.

Kromě obrazů bratra Angelica, visí v hlavním sále, v rohu vedle krásné oltářní desky, také dvě malé výplně, zbylé ze spodní lišty vedlejšího oltáře, jež maloval Lorenzo Monaco. Nádherné, škoda jen, že nejsou nikde reprodukované, chtěl bych oba obrázky domů. Jeden z nich, zobrazující loď s poutníky, jsem si nakreslil neuměle na papírek, poznamenal si tam barvy a jednou, až ho zase najdu, namaluji si sám jeho volnou repliku, spíše však to bude asi trochu jiný můj obrázek se stejným námětem a se vzpomínkou na krásné chvíle, kdy jsem se nemohl odtrhnout od tak milé malbičky. I kvůli ní bych sem jel znova. Asi by to nikdo nepochopil, že se najde člověk ochotný překonat Alpy a finanční potíže, aby uviděl obrázek od Lorenza Monaca, namalovaný na malém prkénku.

Celý sál s deskovými obrazy Fra Angelica byl pro mne příjemným překvapením. Nejen že tu byly jeho obrazy oltářní, byl tu i jakýsi cyklus obrázků na motivy Nového Zákona, ilustrující život Ježíšův, rozložený způsobem připomínajícím dnešní komiks. Jeden výjev vedle druhého, Zvěstování, narození Ježíše, Klanění tří králů, Lazarův případ, atd.

Kromě zmíněných prací, visících v hlavním sále, maloval bratr Angelico také na stěny jednotlivých mnišských cel výjevy z Nového Zákona. Zajímalo by mne, zda motivy vybíral pro každého jednotlivce „na míru“, řídě se jeho povahou, či oblíbeným tématem.

„Noli me tangere“ – cela číslo 1 – freska na stěně zobrazuje kráčejícího Krista, jenž po svém vzkříšení míjí Marii Magdalenu, zřejmě si je jist svou netělesností, neb jí nabádá, aby se ho nedotýkala. Ona se zastaví uprostřed pohybu, jímž naznačuje úmysl uchopit Mistrovu ruku. Vše se děje před skalním příbytkem, v zahradě, kde tráva je plná květů a ani stvol se neohne u Ježíšových chodidel…

V cele číslo 3 je Zvěstování. Velmi skromná scéna, takřka strohá, jako by se sama odehrávala v mnišské cele. Anděl je jednobarevně pojatý, stojí proti Marii, maje ruce v poklidu složené u pasu. Žádné výrazné gesto, jen Marie se modlí, klečíce na stoličce. Hlavní osobou je tu anděl. Marie je trochu i potlačena v andělův prospěch. Kdosi – možná Josef – nahlíží v pozadí za andělem s rukama sepjatýma. Myslím, že tu nemá co dělat. Světlo dopadá rozptýleně za anděla a směrem k Marii ustupuje. Je to moment, kdy Marie je ještě neznámá lidská bytost – ač je již přizdobena svatozáří, ale to je jen atribut poznávací, zavedený to úzus – bytost, která bude tímto poselstvím vyzdvižena.

Zvěstování bylo pro Fra Angelica asi nejpřitažlivějším motivem.


 
 

 

 

Různí andělé, s křídly barevnými, různá a přece si podobná prostředí, v kterých se výjev odehrával na jiných jeho obrazech, vyvrcholila v nekrásnějším ze všech obrazů na tento námět – v obraze asi nikdy překonaném – fresce umístěné naproti schodišti k mnišským celám.

Toto je nejtišší, neokázalé a přece slavnostní poselství, předávané andělem nejen Marii, ale i nám ostatním. Tady se mi zatajil dech a zůstal jsem opodál výjevu stát, abych svou přítomností nezaplašil anděla předávajícího zprávu.

 

Klášter San Marco zabírá velkou prostoru, odpovídající asi jednomu bloku domů. V minulosti byl přestavován, ale tato minulost byla starší než doba bratra Angelica. Zbytky původního kláštera jsou vidět v několika průhledech v patře, kde jsou také mnišské cely. Cely mne překvapily nejvíce. Nemají stropy, nad nimi je postaven krov kryjící celou budovu kláštera. Kromě malých okének a případné Angelicovy malby na zdi, jsou cely prázdnou prostorou, jež je velmi skromná.

 

Sanctissima Anunziata je kostel s renesančním atriem, stavěný Michelozzem, oblíbeným architektem rodiny di Medici. Andrea del Sarto vyzdobil atrium. Tady nemám co dodat, nepřekvapilo mne tu nic. Ani Andrea del Sarto.

 

Ospedale dei Inocenti je nalezinec. Tento nalezinec byl první renesanční stavbou v Evropě, ergo i na světě. Tady na náměstí, jehož jednu celou stranu zabírá, neboli tvoří, vybuchla renesance vší silou intelektu stavitele jménem Bruneleschi. Po letech dosáhla až za Alpy a ve své nejčistší podobě se zhmotnila v Letohrádku královny Anny nedaleko Pražského hradu. Ale to už tady byl s renesancí dávno konec a okolo naplno vládlo myšlenkami baroko.

Nalezinec funguje dodnes jako útulek dětí postrádajících rodiče. Dobře ho tenkráte florentští založili. Dnes tu má sídlo i organizace UNICEF. Uvnitř jsme nebyli, není běžně přístupný. Jen průhledem brány jsme zahlédli dětské hřiště se soudobými houpačkami a pískovištěm.

 

San Lorenzo je hlavní chrám Medicejů. Zde jsou uloženi v rodinné hrobce, tady v sakristii je i jediný náhrobek, který jsme viděli my dva s Vojtou, náhrobek zakladatele rodinné slávy - Giovanne Bicci de Medici.

Knihovna Medicejských leží hned vedle, vchod je z atria schodištěm navrženým Michelangelem.

Monumentální schody jsou vtěsnány do malé prostory, kam vlastně ani nepatří, ale mistrovským zvládnutím prostoru a optických triků se podařilo dosíci kýženého výsledku. Pěkný kousek intelektu a řemesla, jen co je pravda. Zajímalo by mne, co by si počal takový architekt v dnešní době. Nejspíše by vše odlil z betonu. Když si uvědomím, že Michelangelo byl sochař, který maloval obrazy a fresky, navrhoval opevnění Florencie, navrhoval schodiště a most, musíme se nyní stydět za svou výkonnost v době všech technických pomůcek, včetně počítačů. Však ona také již dávno není doba titánů…

V chrámu San Lorenzo mne zaujal nejvíce obraz z roku 1963 (!) od autora, jehož jméno jsem nemohl rozluštit. Visel mezi díly velikánů renesance a neztratil se, spíše upoutal svou myšlenkou, tedy spíše řešením zvoleného tématu. Zobrazoval zcela realisticky staršího tesaře, ještě plného síly, jak učí řemeslu svého synka. Oba stojí před rozdělaným dílem, slunce je osvětluje zezadu a stín vržený vpřed se rozrůstá od chlapcovy postavy v kříž. Není co dodat.

San Lorenzo v sobě ukrývá mnohá díla, která nelze nechat bez povšimnutí, mnohdy neznámých mistrů, jindy od lidí, kteří jsou již řazeni mezi opravdové velikány. Donatello – vyzdobil dveře v sakristii reliéfy s biblickými výjevy. Nezadají si s dveřmi Ghibertiho.

Jak je jen možné, že tu v jediný čas bylo tolik skutečných titánů ?

Ve Florencii pracují postupně Donatello, Verrocchio, Leonardo, Michelangelo, Bruneleschi, Bramante, Lippiové – otec a syn, Boticelli, Cellini, della Robbia, před nimi Giotto, Angelico, byl tu Dante a i Machiavelli. To jsem určitě hodně Mistrů, hodných toho názvu, zapomněl. Určitě tento jev nebyl způsoben jen náhlým zájmem o antiku, její umění a filosofii, určitě to nebylo způsobeno jen penězi mecenášů, z nich zejména vynikali rodiny Medici, ať už to byli Cosimo Veliký, nebo Lorenzo Nádherný. Muselo jít ještě o něco jiného. Náhlý Boží rozmar ? Nebo síla svobody ducha ?

Proč pak ale tak velký úpadek ? Nejspíše přišlo vyčerpání. Vzmach Florencie trval přes dvě století. Nám se nyní z dálky času zdá být vše zhuštěné, ale vrcholem byla léta poslední, kdy současně se ve městě vyskytovali Verrocchio, Leonardo, Michelangelo, Boticelli. Bruneleschi, Ghiberti, Lippi a přichází sem mladý Raffael. Pak přišel pád předznamenaný Savonarolou a útěkem Medicejských. Poté ti z Medicejských, kteří se sem vrátili, byli již jen stíny někdejších vynikajících osobností rodu. Rod svou kvalitou byl již jen na sestupu, již zde nebylo někdejších dobyvatelů, ale jen uživatelů majetku, kteří neměli zapotřebí tříbit svou mysl v konkurenčních podnicích, ale plně přejali volnější život, jaký byla schopna vést tehdejší pozemková šlechta. Z někdejších finančníků se postupně stali bankrotáři, kteří obvykle jedli v posteli, obědvali v pět odpoledne a večeřeli ve dvě ráno.

Poslední rodu Medici – Gian Gaston, byl nešťastný mladík, samotářský, který se věnoval studiu angličtiny a dalších jazyků, studiu rostlin a starožitností. Neměl žádnou ctižádost, netoužil po sňatku a svazku s vybranou mu nevěstou Annou Marií Františkou Sachsen-Lauenberg se bál. Když ji uviděl, vyděsil se dokonale, neb Anna Marie Františka byla vyjimečně ošklivá, tlustá, hloupá a paličatá. Bavila ji jízda na koni a lov, zdálo se, že je „šťastná ve svém vlhkém, šeredném zámku kdesi hluboko v Rakousku, v ponuré a skličující vsi Zákupy“ (Ch. Hibbert Vzestup a pád rodu Medici). Odvlekla tam svého manžela Gian Gastona, jemuž nezbylo než propadnout homosexuálním sklonům – čemuž se nelze mnoho divit. Gian Gaston za čas utekl do Prahy, bydlel ve svém paláci, dodnes zvaným Toskánský, kde karbanil a pokoušel se zapomenout na Zákupy. Opíjel se v krčmách, zvykl si povalovat a hýřit, žvýkat papriku a kmín, aby mohl pít po německém způsobu. Asi roku 1716 uprchl Gian Gaston zpět do Florencie, kde žil v ústraní, neustále opilý. Trápilo ho astma a apatie. Také stav Toskánska a Florencie byl stejně žalostný. Toskána byla vylidněná, ve Florencii bylo plno žebráků, tuláků a mnichů. Stát byl na pokraji bankrotu. Když zemřel otec Gian Gastona, Cosimo III., a Gian Gaston se jako poslední z mužských potomků ujal vlády, nakrátko ožil. Odmítl utrácet rodinné peníze okázalým způsobem svých předků, snížil nesnesitelné daně, zlevnil obilí, zakázal veřejné popravy žebráků, vrátil vědcům a učencům volnost, kterou jim upřeli všudyvládnoucí mniši, a zrušil protižidovské zákony. Ale brzy vyčerpal svou energii, přemohla ho vrozená lenost, trávil čas v posteli se svými miláčky, opíjel se a pokřikoval nepopsatelné oplzlosti, dokonce i na veřejnosti. Ze své komnaty se vynořil jen tehdy, když bylo potřeba vyvrátit pověsti, že je mrtev. Zemřel 7.7.1737 ve věku pětašedesáti let a jím vymřeli Medicejští. Toskánu opanovalo Rakousko. Zcela posledním členem rodu byla sestra posledního vládce, Anna Maria kurfiřtka Falcká, která směla dožít ve svých komnatách v Palazzo Pitti. Florenťané jen s nostalgií vzpomínali na slavný rod Medici, zapomenouce na poslední výhonky rodu a pobouřeně přijímali rakouská nařízení jimiž se zakazovalo slavit tradiční narozeniny Cosima Otce vlasti, a zrušení všech svátků spojených s Medicejskými.

Když poslední velkovévodkyně umírala odkázala v závěti obrovský majetek Medicejských novým Toskánským vévodům s podmínkou, že nikdy nic nesmí být odvezeno mimo Toskánsko, a poklady mají být navždy přístupné pro potěšení a prospěch celého světa.

Díky této dámě, dceři Cosima III., jsme mohli užívat rozkoše ducha, nabídnuté zejména Ufizzi.

 

Zahrady Medicejské, kde se procházel Cosimo Veliký, kde jeho vnuk Lorenzo il Magnifico rozmlouval s filosofy, básníky, vynálezcem Leonardem da Vinci, kde tvořili mladí sochaři, mezi nimiž vynikal Michelangelo, jsou dosud k vidění jen z třídy Cavour. Z náměstí před klášterem San Marco je pohled na dlouhou zeď, za níž vyčuhují čtyři cypřiše a přes její vršek přepadá hustý a široký pramen břečťanu. To je vše, co z proslulých zahrad zbývá. Před odjezdem jsme se s Vojtou přiblížili k břečťanu a tři kousky si uřízli v domnění, že potomka dávného plazivce, který byl přitom, když se děla renesanční sláva, vypěstujeme doma a založíme zahrady ve stejném duchu. Zhynuly všechny tři, bez florentského slunce. Asi si u nás doma připadaly jako někde v nějakých Zákupech….

 

Pizzeria u Santa Croce, kde jsme se s Vojtou s oblibou zastavovali i když jsme byli na druhém konci města, je rodinný podnik, kde otec peče, dcery pomáhají s prací v pekárně, popřípadě babička se zúčastňuje procesu jako pokladní a uklizečka v jedné osobě. Pekárna má jen prosklené velké okno, v němž je podávací okénko, malou předsíňku u okénka, takže vybraný druh pizzy je podán a zaplacen přes okno a jí se ve stoje, nebo v předzahrádce obsahující osm židlí, dva stolky, dva cypřiše v květináči a koš na odpadky. Ještě tu je chladnička na nápoje s prosklenými dveřmi a to je všechno.

Pizza je velká, dobrá, pečou se tu čtyři druhy a hlavně je nejlevnější v celém centru města. Brzy jsme se znali důvěrně, naši pekaři postřehli, který druh máme rádi, zdravili jsme se radostně. Oni chtěli peníze a my jídlo, takže jsme si navzájem dokonale doplňovali naše zájmy. Každý den jsme se těšili, jak naplníme naše obchodně zbožní vztahy v poledne. Není nad to, máte-li svého stálého dodavatele, který zná již vaše libůstky a věřím, že i oni byli s námi, jako s pravidelným obchodním partnerem spokojeni. Bohužel mi není známo, co s nimi udělal ekonomicky náš odjezd…..

Po vydatném obědě jsme se rozhodli jít do Oltrarna a hledat malířské motivy. Místní bukinisté v této čtvrti, které jsme navštívili, byli dva. Myslím, že jich tu více nebylo. Jeden byl mladší a krám měl vznešenější, hodně připomínal běžný pražský antikvariát. Prohlédli jsme si zevrubně každý svou tematickou skupinu. Já hledal knihy o umění a katalogy, Vojta literaturu, kterou by sem mohli zavléci Francouzi. Oba jsme nacházeli. Tady jsem koupil knížku o Fra Angelicovi, když jsem ji přinesl opatrně ke kase, čekal jsem napjatě na cenu. Majitel ji vzal do ruky, potěžkal a povídá:

„No, … co s tím… je stará… no nevím… dvě eura!“ Vím, že na vedlejší stejné knížce z této edice, z téhož roku i téhož opotřebení, bylo 5 euro. Mlčel jsem a byl rád, že došlo k tak obratnému přecenění.

Druhý bukinista měl knih hodně. V policích, na stolech, na hromadách v koutech, pod stolem. Právě pod stolem byly nejzajímavější katalogy. Vybral jsem tu pěkný dražební katalog italského a světového malířství současnosti, nalezl jsem tu ještě pěkný katalog anglického surrealisty, jehož jméno již nevím, protože katalog jsem někam při posledním úklidu logicky uložil a logiku jsem zapomněl. Vše se tady pořídilo levně, celkem asi osm euro.

Šli jsme na náměstí Santo Spirito, byl trh a dali jsme si chlazené pivo. Ve vedlejší ulici jsme u pekaře koupili velký kulatý chleba, aby bylo co k večeři. Chleba jsme vláčeli pak po celou procházku, ba i do kafírny jsme ho vzali. Ať si užije.

Tady jsem nalezl motiv k obrazu Bagni Moda. Uličky čtvrti Santo Spirito jsou inspirující, toto je malířštější čtvrť, než centrum Florencie. Tady bych i bydlel….

Šli jsme zpátky přes Ponte Santa Trinita a když jsme jej přešli, objevilo se po pravé straně knihkupectví. Při bližším pohledu Vojta zjistil, že se jedná o specializované knihkupectví – a to na výtvarné umění !! Vešli jsme.

Za pokladnou byl postarší, hubený, téměř vyschlý knihkupec a kouřil cigaretu. Prohlíželi jsme si knihy a bylo jasné, že asi žádnou neodneseme. Podle pohledu, který na nás knihkupec vrhl, bylo to jasné i jemu. Pátral jsme po nějaké přijatelné publikaci o Carlo Carrá, popřípadě po Usellinim, což je oblíbený malíř Vaška Kabáta. U Carlo Carrá mne zajímalo spíše jeho pozdější období, které někteří považují za úpadkové, ale já jsem přesvědčen, že mu jednou přijdou na chuť a objeví jeho krásu. Jen mít odvahu to veřejně přiznat. Na to ale kritikové nejsou. O Gianfillippo Usellinim jsme uvažoval jen velmi teoreticky, věda, že by byl zázrak, aby byla o něm knížka. Přesto jsem zaútočil na kouřícího majitele.

„Hledám knihu o malíři jménem Gianfillippo Usellini. Je to lombardský malíř z dvacátých až padesátých let minulého století. Dvacátého století…“ Tím jsem vyčerpal svou jazykovou potenci.

„Neznám.“ Zavrtěl hlavou a típl vajgla.

„Lombarďané jsou támhle!“ Ukázal na regál plný knih. Nádherných knih.

Chvíli jsme civěl na tituly, potil se vzrušením a horkým vzduchem přicházejícím zvenku. Nic. Samozřejmě.

„Ještě tady jsou Lombarďané!“ Ukázal na elegantní etui obsahující dvě velké tlusté knihy na křídovém papíře vytištěné.

„Tady jsou všichni, kteří v Lombardii vzali tužku do ruky. Usllini ?“

Chvíli listoval v rejtříku.

„Usellini Gianfillippo ?“

„Ano, Gianfillippo“ vydechl jsem.

„Strana 250, druhý díl“ pravil a nalistoval stranu 250. Přečetl stručné heslo a podíval se na obrázek pod heslem.

„Víc tady nemám, to je všechno od Uselliniho..“

Dívali jsme se na obrázek a tu se náhle otočil, jako by si na něco vzpomněl, bleskově sáhl za sebe do hlubin regálu a odtud vytáhl monografii o Gianfillippo Usellinim!!!

Vítězně mi ji podal.

Myslím, že jsme oba s Vojtou vykřikli překvapením. Kniha byla podle data výroby stará už deset let a po stejnou dobu ležela v regále. Byla vyndaná pouze jednou, na přecenění ve prospěch zákazníka. Stála dvacetdva euro. Bylo mi to v tu chvíli jedno, protože jsem věděl, že účelu zájezdu do Itálie bylo víc jak dosaženo.

„Beru“ povídám „ V Praze ho znají jen tři lidi“

Podíval se na nás se zájmem a kontroval:

„V Itálii – pět !!!“

Díval se na nás s respektem jako na znalce, které při vstupu do kvelbu podcenil.

„Pro vás dvacet !“

Byla jeho poslední slova a pak se zahalil do cigaretového oparu.

 

Šli jsme s chlebem, kresbami, knihami a Usellinim do hotelu. Dali jsme si chlazené pivo, horkou sprchu a ještě před spaním jsme vyšli na procházku k barokní pevnosti zvané nenápaditě Fortezza da Basso, protože na rozdíl od Forte di Belvedere umístěné na kopci, byla tato v nížině, položená za hradbami někdejší historické Florencie.

Pevnost nemá se slavnou stránkou dějin Florencie žádnou souvislost. Spíše s tou temnou. Byla postavena již za vévodů Toskánských rakouského původu a ač měla chránit město, stejně jako citadela Belvedere, vedle zahrad Boboli, sloužila tato asi více jako žalář.

Dnes je kolem ní, na místě příkopu park s jezírkem. Při hlavní cestě vedoucí parkem jsou kiosky s občerstvením. Lidé se tu procházejí, nebo leží na trávníku, opodál pod zdí jsem viděl potulného holiče vykonávat nerušeně své řemeslo. To se mi líbilo. Je to jako v Čechách. Jdeš do parku a tam tě oholí!!

 

Jeli jsme do Sieny.

Já o Sieně nic nevím. Jen vím, že v Sieně je stará slavná universita, na které studovali mnozí čeští synkové bohatých a vznešených rodin, ze Sieny pochází rod Piccolomini, z něhož vyšel nám dobře známý papež Pius II., známější u nás pod svým pravým jménem Aeneas Silvius Piccolomini, který Čechy dobře poznal na koncilu Kostnickém a ještě dlouho po něm. Například v Basileji.

Pak ještě znám pojmy siena přírodní a siena pálená, což není sova, ale druh a odstín hnědé barvy, která se získává právě z místní země.

Ještě vím, že byla malířská sienská škola, do níž patřil Simone Martini. Ostatně tu má ještě nějaké obrazy znázorňující dobrou vládu. Taky tu maloval Pinturicchio.

 

Cestou do Sieny jsme si poznamenal dva motivy. Jeden v kopci, kde louka, lemována olivami a nějakým tím cypřišem, stoupala v protisvětle k vykukujícím střechám vsi, vše bylo zvláštně barevné v tlumených odstínech. Druhý motiv byl prostší: mělké údolí v němž se vinula cesta, vpravo statek u cesty, před ním cypřiše a thuje, na stráni olivový sad. Do údolí právě vlétal vzduchoplavec v balóně modrobíle pruhovaném. Neskutečný výjev se za chvilku ztratil v pohybu krajiny kolem oken autobusu. Což je sice fyzikální nesmysl, ale bylo to přesně tak !

Siena je město, kde bych mohl být dlouho. Líbila se mi více než Florencie. Vstup branou byl současně rozhraním dvou epoch. Zachovalá historický vzhled města tu působí silným dojmem. Okamžitě jsem začal vnímat atmosféru a prohlížet domy a uličky, hledat motivy. Tady by bylo co malovat asi sto let.

Došli jsme k hlavnímu chrámu města. Duomo je v průčelí zdobené jinak než florentské, ale působí stejně vznosně. Původním záměrem sienských bylo pozlobení florentské konkurence stavbou většího chrámu než mají v hlavním městě Toskánska, takže dnešní Duomo mělo být původně jen transeptem budoucího chrámu. Protože žádné stromy nerostou do nebe, řekla příroda lidskému snažení: dost! Zdi se začaly sestupovat a stavba musela být ukončena, neb podloží by nevydrželo váhu katedrály. Tak tu alespoň na věčnou paměť zanechali stavebníci torso hlavní lodi a vytvořili tak sice velké, ale půvabné zákoutí.

Na stavbě vlastního kostela, uplatnili stavitelé efekt dvojí barvy mramoru, tak jak to dělávali mauři ve Španělsku. Zejména věž se svými pruhy je tak velice „maurská“.

Vnitřek chrámu je bohatý a tmavší, než Santa Maria del Fiori ve Florencii. Zato je tu zvláštnost nevídané krásy – intarsované podlahy. Nádherné vzory ornamentů, z nichž ani jeden se neopakuje. Zejména pohled z výšky je pěkný.

K chrámu je přistavěna Knihovna Picollomini, s velkým fondem starých rukopisů a se stěnami vymalovanými Pinturicchiem, kde motivy jednotlivých polí maleb jsou vzaty ze života Aenease Silvii Picllominiho. Krom maleb vlastních výjevů, ozdobil postranní pilastry, ať už skutečné, nebo namalované, malíř dekorem převzatým z tehdy nových římských vykopávek. Jedná se hlavně o ornamenty převzaté z podlah a stěn caesarského paláce. Byla to tehdy móda, archeologicky podnikat v Římě. Ostatně bez reflexe doby římského impéria a antiky vůbec, nebyla by renesance jako taková.

V knihovně jsou některé staré a vzácné rukopisy vystavené ve vitrínách, aby byly vidět nádherné iluminace. Tady jsem se nemohl odtrhnout, tak krásnou knižní malbu jsem nikdy neviděl. Ale u mne to není nic divného, neviděl jsem více věcí. Neustále jsem si prohlížel otevřené stránky knih, aniž bych postřehl, že všichni už odešli, kolem mne chodí cizí lidé mluvící jazykem, kterému jsem nerozuměl. Rychle jsem vrhl pohled na Pinturicchiovy malby, shledal jsem, že Mistr byl kolorista a zdobínek a hnal jsem ven, cestou si rychle koupiv pár pohlednic se zmíněnými iluminacemi. Na pohlednicích nevypadaly tak skvostně, ale nešť, alespoň pro připomenutí byly dobré. Ty knihy byl opravdu zážitek….

Vojta čekal v chrámu u vchodu. Kam se vrtnem? Tam. Ukázal nějakým směrem. Vyrazili jsme zkoumat město a nasávat atmosféru.

Šli jsme ve směru k basilice dei Servi. Nevěděli jsme to a bylo nám to jedno. Cestou jsme se jen dívali a dívali, hledali jsme zajímavé motivy a pohledy, až jsme přišli na místo s krásným výhledem na pletence domů a střech, které byly rostlé v girlandách jeden z druhého, přerušované balkony a ochozy. Uchvácen krásou pohledu na rostlé město, která bujelo samo ze sebe, vytáhl jsem blok, sedl na schody a začal kreslit. Zprvu to šlo dobře, ale pak jsem zcela zabloudil ve změti čar, přímek, úseček, rovnoběžek a mimoběžek, až jsem nakonec odložil tužku a pravil – to se nedá. Základ byl ale položen, nyní, když toto píši, je už přenesena kresba na plátno, doplněna o některé výjevy z fotografií, které jsem pro tyto účely také pořizoval. Abych vše namaloval věrně a dobře, musel bych tu žít léta. Proto používám i fotoaparát, jen jako záznam materiálu, který bude jednou použit.

 


 
Večerní Siena


Město samo není v rovině. Tato skutečnost dělá jej velmi malebným. Ulice tu stoupají, prolínají se v různých rovinách, jsou doplněny, či přerušovány schodišti. Domy tu opravdu mají barvu sieny pálené, neb jsou většinou z cihel, nikoli kamenné. Stejná hlína ze stejné cihelny se pak utře, mísí se s lněným olejem a jinými plnidly, cpe se do tub a posílá pod názvem města všem malířům do světa. Siena gebrannt, Burnt Siena, Siena brullée…couleur extra fine a ľ huile.

Basilica dei Servi je normální kostel, uvnitř docela temný, turisticky zajímavý jen po velikém vypětí, věnovanému hledání nějaké atrakce. Je to kostel, který slouží. Ovšem pohledy na město jsou odtud velmi pěkné a okolí je též rozmanité, ale to není v Sieně zase nic tak zvláštního. Ovšem byli jsme rádi, že jsme tady byli. Sešli jsme po svažité ulici a nějakých schodech na via Roma.

„Tady bude vidět kus Toskánska“ poznamenal Vojta a vyšel před Porta Romana. Bylo vidět pendrek. Jednak tu byly vzrostlé stromy a keře, jednak byl opar, který znemožňoval kochání se krajinou vzdálenější než kilometr.

Zašli jsme zklamaně zase do ulice města a hned objevili otevřené dveře jakéhosi ústavu se zahradou a tudíž jsme vešli. Zahrada byla jednoduchá, cesta nás brzy dovedla na konec, odkud byl drátěným plotem výhled ven. Pod námi stál malý zahradní domek pod olivami. Výjev přímo jižní, tudíž zaznamenal jsem.

Vyšli jsme ven a pomalu kráčeli ke středu města. Náhle jsme se ocitli u Palazzo Publico na náměstí, jehož tvar vypadal, jako by vznikl zastavěním někdejšího římského amfiteátru. Podle rozlohy náměstí soudě, byl by tu veliký amfiteátr, tudíž římské město bylo rovněž významné.Ale asi se mýlím, jen ta podoba oválu mi vtírá tyto mé konstrukce.

Zašli jsme do Palazzo Publico a chtěli jsme na věž. Za vstupné bychom ovšem mohli žít týden v pizzerii u Santa Croce, takže jsme se dostali jen do patérka na vyhlídku. Zadarmo. Nelitovali jsme, nebylo do dálky stejně nic vidět, kdo v tom vedru (bylo stále 38°C, každý den !) vylezl nahoru a nezemřel, neviděl do dálky nic, jako my, kteří jsme neplatili a šetřili nohy.

Prošli jsme nějak na tržiště za Palazzo Publico a jen z toho trhu by mohly být až tři obrazy! Jeden je nyní již prodaný a jmenuje se Červený sud. Je na něm kavárna na Pallazzo Publico

Toulali jsme se dál a hledali jsme poštu, abychom mohli odeslat pohlednice, hledali jsme motivy, prolézali jsme uličky, dvorky a zákoutí.

Zajímavý jev jsem zaregistroval, všechny dívky, které jsme tu potkali, až na malé výjimky, byly oblečeny v černém, což jim velmi slušelo a navíc byly velmi hezké. To ve Florencii nebylo, tam převažovali angloamerické dámy různých i hrůzných tvarů i obleků, na Italku se skoro nenarazilo. Byl jsem z toho potěšen a dbal jsem, aby na ulici, kde fotografuji, nějaká dívka byla a pokud ji vítr rozvlnil sukni, bylo by to nejlepší, protože obraz jest nutno oživiti a kromě psa a kočky, neznám nic lepšího, než dívku s rozvlněnou sukní. Popřípadě ještě pošťák, ale od dob co nenosí pelerínu, nejsou k ničemu dobří, než k doručování.

Přešli jsme na protější kopec, kde je San Domenico – pohledy na Sienu jsou odtud přímo vynikající, jeden pohled za druhým, vše hodno štětců mistrovských. S tímto pohledem jsem se vyrovnal po dlouhé době obraze zvaným „Malířské zátiší se Sienou“

Čtvrť u San Francesca nám otevřela vchody do domů, kde byly zajímavé dvorky. Zejména jeden z nich vypadal přímo středověce se studní s okovem a ponurým schodištěm. Nádhera, byl zaznamenán, aby později byl použit v obraze Daidalův zkušební let.

V nedaleké, trochu zapadlé kafeterii jsme naposledy zasedli v Sieně na kafe. Když jsme ho objednali, nikdo nám nerozuměl. Nakonec snědá servírka se zeptala, zda chceme „hafe“. Písmeno „h“ těžce vyrazila z plic. Chtěli jsme to. Přinesla nám espreso.

 

San Gimignano mne po Sieně trochu zklamalo. Bylo velmi turistické, proudy turistů se valily dovnitř a ven, místního člověka nebylo lze potkat jinde než za pultem obchodů a obchůdků všeho druhu. Žádné hezké dívky.

Znovu jsme se neúnavně věnovali práci a chodili městečkem křížem krážem, hledajíce. Pozorovali jsme, prohlíželi. Nemá cenu zde líčit krása San Gimignana, které je proslulé svými věžemi. Město leží uprostřed vinic v krásném zvlněném kraji, který se vyskytuje na fotografiích Toskánska v každém takto zaměřeném kalendáři. Úzké uličky lemované kamennými domy přinášejí někdy až pocit prolézaček a schovávaček. Toto městečko by si zasloužilo svého spisovatele. Možná, že ho má a jen my, nevzdělaní barbaři, nic nevíme.

Zaujala mne tu studna mezi olivami. Nakreslil jsem celý výjev, ale dosud obraz nemám.

 

Dnes jsme jeli do Luccy. Lucca je prý pěkné město.

Na nádraží jsme u kasy zakoupili jízdenky Firenze Lucca a zpět. Neznali jsme ovšem systém a tak jsme pohodlně vyhledali místo ve vlaku a nechali se klidně vézt k Lucce. Po hodné chvíli jízdy jsme byli udiveni, že nepřišel průvodčí, prošel sice v patře pod námi, ale zmizel a o patro nahoře ani nezavadil pohledem. Začal jsem číst nápisy na jízdenkách a pak jsme začali jízdenky porovnávat. Zjistili jsme, že jsou na nich nějaké rozdíly, nedokázali jsme ovšem vyhodnotit co není v pořádku, vyvinuli jsme mnoho teorií a spoléhali jsme na to, že v případě nedorozumění se také nedorozumíme.

Asi v třetině naší cesty, jsem na jednom nádraží, kde vlak zastavil tak, že náš vagón byl naproti vchodu na nástupiště, jsem si povšiml, že lidé, kteří na nástupiště přijdou s opravdovým úmyslem jet vlakem, vyndají z kapsy stejné jízdenky jaké máme my a jdou k nimi ke sloupu, kde visí taková podivná žlutá bednička, jízdenku do ní strčí, stejně jako my v Praze v autobusech, ta budka jim je nějak označí a tím je jízdenka validní. My jsme měli jízdenky invalidní !!

Pot mi orosil čelo, dech se mi zatajil.Upozornil jsem na to Vojtu a ten jen konverzačně odvětil:

„Aha, tak to je.“

„Esli sis šims“ povídám mu stísněným hlasem „tam na nádraží ve Florencii, tam měli takový bedničky, žlutý… visely na sloupech, na každým..co budeme dělat? Mám vyběhnout a označit? Co když zapískaj a vlak se cukne ?“

„ Počkáme“ usoudil Vojta.

Čekali jsme až do Luccy na průvodčího a ten nepřišel. Asi někde ve vlaku zemřel, nebo vystoupil a šel domů, znechucen počtem černých pasažérů.

Lucca nás přivítala ostražitě, hradbami. Celé město je obrovská pevnost obehnaná barokními hradbami, opatřenými bastiony, nárožními baštami a naštěstí nyní vysušeným vodním příkopem. Cesta z nádraží nás vedla do příkopu, k hradbě a malou výpadní brankou do města. Možná, že se do města chodí jinudy. My jsme to ale nenašli a ani nehledali. Pronikli jsme na hradební ochoz a kráčeli do ulic.

Úplně prvním zjevením byl plácek mezi domy, kde stály veliké tržní stánky, kryté plachtou, na rohu kavárnička, ve vedlejším domě bukinista a ty stánky patřily jeho kolegů bukinistům, kteří neměli to štěstí býti v kamenném domě, ale zase měli to štěstí, že se narodili jako bukinisti. Knih fůry. Řady knih o umění, řady románů, faktografií, kuchařek a já nevím čeho ještě, co těší srdce čtenářovo. Na onom tržním plácku jsme byli sami, nepočítám li majitele stánku. Nastaly hody. Vybírali jsme a vybírali, hrabali se v knihách stejně, jako bychom se hrabali v Praze u českého antikváře. Naložil jsem si asi čtyři katalogy, Vojta si přidal nějaké knihy a zmizel. Nevšiml jsem si směru, kam odešel a tak jsem vyrazil v jediném z možných směrů, za roh, pod sloupy oddělující knižní tržiště od ulice. Nikde jsem ho nezahlédl, tak jsem se vrátil, zase jsem ho neviděl. Nahlédl jsem do krámu kamenného bukinisty, tam také nebyl. Tu mne napadlo, že asi šel napřed na hlavní náměstí, ke katedrále, tak jsem vyrazil za ním. Ani před dómem jsem ho neviděl, tak jsem zašel dovnitř, ale tak tmavý chrám v zemi plné světla mne zarazil. Trochu jsem se v něm porozhlédl, ale nikde jsem Vojtu neviděl vyčnívat. Bylo mi to divné, tak jsem se vrátil na plácek k bukinistům a tam jsem ho nalezl, jak sedí v kavárně, pije klidně kávu a přikusuje k tomu buchtu.

„Kde jsi, proboha, byl ?“ zeptali jsme se oba.

Nakonec jsme se domluvili. Byl v krámu u kamenného bukinisty a v okamžiku, kdy jsem tam nahlížel, dlel zrovna kdesi pod stolem, kde byly zajímavé publikace. On mne viděl a myslel, že počkám v kavárně. Já jsem mu vysvětlil, kde jsem lítal a pak jsem si dal taky kafe a tu samou buchtu, která velmi silně připomínala naše domácí pečivo, kterému doma říkáme „baďáci“.

„Pojďme na hradby, ať zjistíme, jak je to tu veliký, nadto tam má být pěkná procházka a vzácný stromy, jakési divné druhy javorů.“ navrhl Vojta a tak jsem šli.

Neměli jsme opět žádný přesný cíl, krom toho, že prochodíme město, ale i tak to stálo zato.

 

Lucca má dochovaný pás hradeb po celém svém obvodě a protože jsou hradby pěkně široké, vznikla tam časem promenáda, z které je na město velmi pěkný pohled. Promenáda je navíc kryta stromořadím, někde o dvou, ale většinou o čtyřech řadách stromů.

Jak u takové barokní pevnosti bývá, leží celá pěkně v rovině, obtékána vodou. Tady nebylo sice po vodě ani památky, ale vše ostatní zůstalo.Ve vodních příkopech roste tráva.

Celková situace by podle popisu mohla připomínat Terezín, ale tady tomu by bylo jen vzdáleně.

Za prvé – Terezín je monolitická, ošklivá, účelově postavená barokní pevnost, zatímco Lucca je městem, které se stalo barokní pevností. To je rozdíl. Zde se jedná o město živé, plné civilních domů, kostelů, tržišť. Terezín jsou kasárna, kde mezi jednotlivými garnisony byl společný plac pro mustruňk posádky a společnou bohoslužbu. Civilních domů je tu opravdu pořídku.

Za druhé – hradby Luccy jsou oproti Terezínským veliké, město v nich nepůsobí stísněným dojmem, ale spíše jako by přirozeně do svých hradeb vrostlo. Návštěvníkovi ani nepřijde, že tomu tak někdy nebývalo.

Ale nechme porovnávání nesrovnatelného.

Šli jsme po hradbách, nalezli jsme opravdu podivné javory, stejné, jako je jeden strom rostoucí u nás na sídlišti, kousek od telefonní budky. Tyto javory ovšem brzy vystřídaly platany, stejné jako v pivovaru v Protivíně. Jenomže tady světlo a celková atmosféra, místní kolorit a barevnost všeho okolo nepřipomínala ani pivovar, ani Terezín.

 

Z hradeb byly v pozadí vidět mohutné kopce Apenin, které městu dávaly širší rámec.Marně jsem napínal oči, abych zjistil nějakou řeku v okolí, z které by případné příkopy byly zaplavovány, ale řeka nebyla na žádné straně města, ač jsme hradby poctivě obešli dokola.

Veliký dojem na mne udělala Piazza Amfiteatro, která opravdu v dobách římských amfiteátrem byla. Nyní je onen cirk zastavěn do domů, ale ovál cirku zůstal, vymeziv tak náměstí, do kterého se dá vejít jen některým z podchodů, jež mají určitě ještě římský původ. Na náměstí jsou kavárny a obchůdky, hrají si tu děti na prolézačce tvořené velikými trubkami. Řev lvů a křesťanů, popřípadě boje gladiátorů se tu již neozývá. Nyní namísto gladiátorů se tu prohánějí italští kluci a turisté, kteří by nebyli zatím tak nebezpeční,… ale co víme, doba se mění.

 

Druhý velký dojem si odnáším z kostela zasvěceného Svatému Fredianu, který je současně patronem Luccy.

O Svatém Fredianu, majícím svátek 18.3., se dá říci snad jen to, že byl v 6. století biskupem v Lucce. Někdy se ztotožňuje s irským biskupem Finnianem z Movile, který musel opustit klášter, kde byl opatem, pro nějaké komplikace s Piktskou dívkou a odešel do Říma. Tady byl uznán za kněze a vysvěcen, zda je možné, že by byl i nějakou dobu biskupem v Lucce, nikdo neví. Finnian se do Irska vrátil a založil komunitu v rodném Ulsteru. ( Citováno ze Slovníku svatých Donalda Attwatera ).

Je známo, že Svatý Frediano pomohl výrazně obráncům Luccy při bojích na baště napadené nepřítelem. Zjevil se obráncům a dodal jim sil a odvahu. Možná i na nepřátele zadupal, každopádně Luccu zachránil svým včasným zásahem do děje. Alespoň tak zobrazuje výjev na obraze, jak jsme viděli, myslím, že přímo v světcově kostele. Bohužel jsem dosud nezjistil, kdo byl onen nepřítel, kterému se obyvatelstvo města tolik bránilo.

 

Kostel Svatého Frediana není nijak zvenku nápadný, ale uvnitř je pěkný, stále krášlený, je vidět, že občané si to s obecním světcem nechtějí rozházet. Kostel zdobí, nosí do něho květiny v mnohem větším počtu než do jiných.

Pozoruhodnou prací je velká, stará křtitelnice, stojící nedaleko vchodu. Je nádherně zdobená figurálními motivy. Nestudoval jsem jaké děje se tu odehrávají, spíše jsem vnímal neobyčejné dílo jako celek. Křtitelnice je opravdu klenot, na který by mohla být pyšná lecjaká katedrála.

 

Chodili jsme neustále po městě. Poté, co jsme se nabažili hradeb, sešli jsme do ulic tvořených většinou dvoupatrovými domy a kostely. V mnoha domech byly různé obchůdky a krámy – ovšem pro vedřiny měly zavřeno, italští majitelé jeli se ochlazovat v moři.

Žízeň se tady hasila mnohem lépe, než ve Florencii, tady z veřejných kašen tekla voda studená a na každé kašně byl vyvěšen její rozbor, takže občan byl zpraven o jejím složení.Při svých toulkách jsme narazili na čtvrť protékanou čistým potokem, tekoucím v nehlubokém korytě, doplněném můstky. Nejhezčí bylo náměstíčko s antickým sloupem, stojícím nedaleko koryta potoka zmíněného před chvilkou. Několikrát jsme se k němu vrátili z různých stran.

Nedaleko odtud byla velmi luxusní kavárna, kam jsme zašli, hlavně proto, že káva zde byla nejlevnější !

Bohužel již nevím jméno tohoto skvělého podniku, ale pokud by někdo z případných čtenářů tohoto textu do Luccy zajel, projde-li tak pečlivě městem jako my, určitě na něj narazí.

Městem protéká regulovaný potok, teče prostředkem ulice a činí ji tak zajímavou. Půvabné jsou mnohé můstky, spojující obě strany této zavlažované „třídy“. Nezbytné sušící se prádlo nechybí na balkonech domů, ani na šňůrách napnutých u fasády.

Podle potoka jsme došli opět na hradby, na stranu protější, kde byl na vrcholu hradeb vysazen park, jehož stromy byly vzrostlé a poskytovaly stín lavicím, kde bylo libo spočinouti. Protože místo pro odpočinek takto vytvořené nebylo možné minout, poshověli jsme utrmáceným tělům a pozorovali několik Italů, jímž jakási příčina zabránila opustit rozžhavené město a stejně jako my, se tady chladili. Na dětském hřišti si hrálo několik dětí, skoro bezhlučně.

Zajímavým rysem Luccy je naprostý nedostatek pizzerií. Nalezli jsme jen jednu, která, ač byla větší než naše známá florentská, zdaleka se jí svými výrobky nevyrovnala, zato v cenách ji předčila značně. Nicméně jsme okusili a na lavičce na náměstíčku, pod platanem jsme poobědvali.

Z Luccy jsem si neodnesl žádné oslnivé nápady, ale zato skvělé katalogy umění.

Problém se zpátečními jízdenkami vyřešila paní v pokladně, jíž jsme podstrčili všechny jízdenky, které jsme měli a on nám na ty správné ukázala. Oddechli jsme si, že žádné jiné po nás nebudou chtít a nasedli do vlaku na Florencii.

Nutno říci, že vlaky v Itálii jezdí včas, jsou čisté a levné. Srovnáme-li cenu jednoho velkého bochníku chleba s cenou jízdenky na padesát kilometrů, je jízdenka o něco levnější. Asi jako dva zmrzlinové poháry v kavárně….

 

Ráno, kdy slunce ještě nestačilo ohřát ulice, které sálaly vedrem včerejším, jemuž noc odebrala jen onu naléhavou polední palčivost, bylo klidnější, protože všichni znavení obyvatelé města se buď probírali z únavy, nebo snídali, čímž ranním poutníkům umožnili alespoň chvilkový pocit klidu, nás zavedlo ke kostelu Santa Maria del Fiore, jinak zvanému všeobecným názvem Duomo.

Byli jsme ten den mezi prvními, kteří se vydali stoupat na střechu chrámu, aby shlédli město z perspektivy ptáků kroužících nad střechami.

Stoupali jsme vnitřním schodištěm až do prvního patra, kde byl ochoz z něhož bylo možné shlédnout vnitřek chrámu jako na dlani. Nad námi bylo ještě patro druhé, kde byl opět ochoz, již přímo pod tamburem kupole, v místech, kde bylo již možné se dotknout obrovské fresky vytvořené Vasarim.

Odtud byl pohled do chrámové prostory ohromující. Jako obrovská studně, na jejímž dnu se pohybovali lidé velikosti zrníček rýže, zela před očima návštěvníka, kolmými stěnami ohraničená prostora - plná prázdna. Zdola zazníval nábožný zpěv ranní bohoslužby. Nad námi se rozprostíral ráj s obrovsky nadzemským Stvořitelem, světci a anděly, naproti tomu sálalo rudě peklo se stejně výrazným Ďáblem, nestvůrami a hříšníky. Nejimposantnější pohled co znám…. Tady odtud, z ochozu druhého patra, počíná zázrak.

Ten zázrak mají na svědomí dva lidé.

Donato Bramante a Giorgio Vasari, kteří se nikdy nepotkali.

Bramante se narodil 1444 v Urbině, zemřel 1514 v Římě. Mezitím stihl v Miláně vystavět kostel Santa Maria delle Grazie, v jehož komplexu je slavná Večeře Páně od malíře Leonarda da Vinci, krom paláců milánských stavěl v Římě klášterní dvůr S. Maria della Pace a palác papežské kanceláře, spolupůsobil i při založení velechrámu Svatého Petra.

Ve Florencii se nabídl, že vyřeší neřešitelnou úlohu uzavření kupole Duomo, což si nikdo netroufal bez lešení. Protože však tak vysoké lešení nebylo možné postavit, uvažovali florentští o celkovém snížení chrámu, čímž by nejen utrpěla prestiž jich samých, ale i velmi silně vzhled stavby celé. Hledalo se řešení a Bramante byl ten, který jej nalezl, slíbiv, že stavbu provede bez lešení, což vzbudilo úžas a rozpaky. Samozřejmě jej konkurenti i představenstvo stavby žádali, aby projekt předložil. On jim ale odpověděl, že stavbu dokáže dovést do konce a žádal důvěru, neb kdyby svou myšlenku předložil, tak by věc dokázali pak všichni, neb nápad jest prý velmi jednoduchý.

Zázrak je možné vidět při návštěvě chrámu a zblízka právě při výstupu do kupole.

Řešení spočívalo ve dvou kupolích, které byly osově soustředné, uložené tedy jedna v druhé, provázané mezi sebou tak, že se navzájem podpíraly a držely. Směrem ku špici se zužují takže se jejich vnitřní stěny nakonec i dotknou. Nato byla ve špici ještě zasazena věžička lucerny, zvenku obložená bílým mramorem, s mramorovými sloupy. Vše působilo dojmem lehké vzdušnosti a elegance.

Mezi stěnami kupolí jde úzké schodiště, jemuž šíře ubývá, jak stoupá výše, zužujícími se stěnami obou kupolí. Nahoře, u lucerny, vyjde pak návštěvník na ochoz ze kterého je celá Florencie u jeho nohou a má pocit božský.

Nyní přímo k zázraku.

 

Je neuvěřitelné, že takto mohla být stavba vůbec postavena. Obě kupole jsou složeny z obrovských, těžkých, přesně tesaných bloků kamene, zapadajících do sebe, které jen přivézt na staveniště muselo být obtížné. Nadto muselo být těžké způsobit, aby byly kamenné desky dopraveny vzhůru do závratné výšky, nevím jak, když v té době nebyly jeřáby jiné, než dřevěné a postavit je do takové výšky by bylo horší, než postavit vnitřní lešení. Takže nezbývalo, než použít systém kladek a provazů a někudy táhnout obrovské, mnohatunové kvádry do výšky a tam je přesně usadit na poměrně úzkou hranu zdiva stavby. To vše zajisté rukama a bez bezpečnostních předpisů vlastních moderní době.

Neumím si představit, co by se stalo, kdyby povolil jen jeden provaz a jaká paseka by dole nastala, spadl –li by kvádr z výšky dolů mezi dělníky. Mimo mou představivost zůstává, jak na úzké ploše usazovali opracovaný kvádr takové velikosti, jaká je použita. Jak je spasovali ? Myslím, že by bylo zajímavé zjistit počet spadlých dělníků do hlubiny pod kupolí. Vůbec mi není známo, jak se mohli na neustále se vysunující ploše stěny kupole pohybovat bez závrati a beze strachu, že se vše jednou zřítí, když ten strach jsem měl i já, který lezl již dávno hotovým a časem prověřeným dílem nahoru, věda, že za jednou stěnou, kterou mám pod nohama, není nic než stometrové prázdno. Doufal jsem, že Bramante myslel i na turistický ruch mezi kupolemi. Asi myslel, protože jsme se nepropadli.Tady jsem byl přítomen zázraku….

Další zázrak byl ten, že kupole zevnitř byla omítnuta !! Nejen omítnuta, ale i pomalována, ale k tomu se ještě dostanu.

Kdo jednou omítal maltou kámen, ví, že malta na něm drží jen velmi nerada. Omítat kámen ve výšce, z které se vám dole stojící přidavač jeví jako zrnko rýže, je absurdní výmysl. Představa, že se houpám v prázdném prostoru kupole na sedačce, v klínu mám kyblík s maltou, který křečovitě přidržuji levou rukou, protože v pravé mám zednickou lžíci, současně levačkou se držím ještě alespoň pro útěchu z rovnováhy postranního lana houpačky, někdo mne nějakým způsobem přitahuje ke klenbě, která se nade mnou vysoko zakřivuje, já rozhodným gestem sahám lžící do kýble, rozmáchnu se a ostrým švihem pravačky posílám dávku malty na zeď, kde po dopadu onen kus malty chvíli váhá a pak sjede po hladkém kameni a kecne po volném pádu na zem, je natolik příšerná, že nebudu dnes asi vůbec strachy spát. Není ještě konec – po vyprázdnění kýble, což je za deset minut, mne ještě čtvrt hodiny vytahují pro plný kýbl a stejnou dobu spouštějí do oblasti původního pracoviště, abych tam vesele pokračoval ve své sisyfovské práci, to by mne nenaplňovalo zrovna nadšením pro dobrou věc. Jak to tedy u všech svatých, dělali ? Nevím.

Nicméně stěny kupole jsou omítnuté.

 

Giorgio Vasari je druhým umělcem, který mne při této návštěvě Florencie zaujal. Jeho jméno není tolik známé, jako jména jeho velikých předchůdců a učitelů, jako jsou Michelangelo, Andrea del Sarto, Luca Signorelli a další, se kterými se setkal, nebo o kterých později psal ve svých životopisných portrétech slavných umělců, přesto to byl on, kdo se o slávu Florencie velmi přičinil a zasloužil svým dílem.

Narodil se v Arezzu roku 1511. Malířství studoval u Michelangela, Andrey del Sarto a také u Signorelliho. Zejména si osvojil zručnost v malbě nástěnné.

Ve Florencii provedl četné fresky, ale ty jsou hodnoceny jako technicky přesvědčivé, leč velmi chladné, nemající osobitého rysu a žáru. Mnohem lepší jsou jeho obrazy. Od něho pochází nejznámější a dnes nejreprodukovanější portrét Lorenza Magnifica. Tento obraz je podle mého soudu nádherná portrétní malba, podávající Lorenza velmi uvolněného, mírně zamyšleného, přesto však něčím se v mysli dobře bavícího.

Uvolněná atmosféra obrazu vybízí k domněnce, že Vasari s Lorenzem diskutovali nad zajímavým tématem, když tu náhle Vasari řekl: „ …nemohl bys chvilku postát u toho okna, Magnifico, tam vypadáš moc dobře, klidně mluv dál, ale neuhýbej mi, jen si Tě načrtnu….“ Pak z toho náčrtku a dojmu, utvořil velmi živý a zdařilý portrét.

Portrét dnes visí v Ufizzi v nejtemnějším sále, hned nacpaný na dveřní rám a vstupující davy ho míjejí bez povšimnutí.

Pravda je bohužel jiná. Lorenzo Medici a Vasari se nikdy nepotkali, což bylo pro oba škoda. Když se Vasari narodil, byl Lorenzo čtyřiadvacet let mrtev.

Girgio Vasari byl současníkem Cosima I. Medici, což nebylo nijaké zvláštní štěstí, neb Cosimo I. nebyl hoden nosit jméno slavného předka Cosima Velikého, nedosahuje mu ani po kotníky.

 


 
Vasari: Lorenzo Magnifico


 

 

 

Jen na okraj – Cosimo I. byl nafoukaný tyran, na jehož rukou lpěla krev, jednající bez skrupulí a bez jakéhokoliv taktu. Bez lítosti zabíjel skutečné i domnělé nepřátele, najímal vrahy a byl neomezeným, vrtošivým, tajnůstkářským, rozmarným a přísným, pánem Florencie. Na druhou stranu to byl on, kdo postavil florentské galéry, které se proslavily ve vítězné bitvě u Lepanta a zažehnaly tak turecké nebezpečí. Také rád chytal ryby, rozdával je dvořanům a kochal se pohledem jak jedí.

Sloužit takovému pánu bylo utrpením. Přesto Vasari dokázal obrovské věci. Byl sice malíř fresek, ale dostal příkaz postavit budovu pro sjednocené kanceláře vévodství, která později dostala jméno Ufizzi ( Úřady). Věc nebyla jednoduchá, jak vypadá dnes. Zadání bylo takové, že budova má být monumentální a umístěná v proluce vedle Signorie, aby s ní byla spojená. Na tomto místě stál v té době kostel a navíc podloží bylo písčité, naplavenina řeky Arno, nestabilní a nekompaktní. S tím se musel malíř fresek vyrovnat. Ne nadarmo byl Vasari žákem Michelangelovým. Budovu Ufizzi postavil a stojí dodnes. S kostelíkem se vyrovnal tak, že jej zahrnul do stavby, takže jeden sál je vlastně kostelní loď a řada zdí je nosných i pro novou budovu. Z kostelíka samého jsou vidět dodnes dveře – v úzké straně levého křídla budovy, jsou v původní poloze směřující proti Signorii, pokud si dobře pamatuji. Požadavek monumentality splnil Vasari tak, že budovu postavil do tvaru U, kde monumentálně působí nikoli průčelí, ale právě nádvoří Ufizzi, což bylo geniální a originální řešení. Protože je budova dlouhá, takže by se do dálky zmenšovala, čímž by monumentality ubývalo, řešil Vasari věc mistrovsky tak, že směrem k Arnu se křídla budovy zvyšují, takže potlačují přirozenou perspektivu, čemuž napomáhají i mnohá falešná okna, která jsou směrem k Arnu také zvětšována. Tento jev je tak jemně proveden, že jej nelze odhalit prostým okem pozorovatele. Tím Vasari splnil úkol tak, že by i sám jeho učitel Michelangelo byl na svého žáka pyšný.

Kromě Ufizzi postavil pak Vasari ještě paláce a vily v okolí.

Dalším obrovským výkonem bylo vymalování kupole Duomo, což samo o sobě je nesmírným dílem, vezmeme-li v úvahu velikost pomalované plochy a obtížnost realizace. Nechápu, jak tuto kolosální fresku namaloval on a jeho pomocníci na sférickou plochu, která se nad hlavou jaksi překlápí nad pozorovatele tím, jak se zužuje klenba směrem ke špici. Ani kousek tu není v rovině, vše je v závratné výšce, bez lešení, a tak dále – viz výše. Neuvěřitelná dřina.

Když byly fresky hotovy a Florenťané je uviděli, začali se Vasarimu posmívat za neobratnou malbu. Inu obecenstvo bylo zhýčkáno Michelangelem, Leonardem, Botticellim a dalšími. Ubohý Vasari přišel až po nich…

Vasari byl člověkem, který prosadil a založil první malířskou akademii, nazval ji po vzoru řeckém Academia a skutečně se tu vyučovalo umění a byl tu depozitář sbírek. Byl to Vasari, který rozpoznal, že socha Michelangelova Davida venku trpí a zařídil její uložení právě v nově založené Academii.

Dalším jeho dílem bylo propojení Signorie a pallazo Pitti. Dodnes je stavba, nazývaná Vasariho koridor, známá a používaná i jako výstavní prostora. Koridor běží ze Signorie, prochází Ufizzi, překoná řeku po Ponte Vecchio a budovami Oltrarna prochází až do Palazzo Pitti. Účelem stavby bylo umožnit florentskému vévodovi přejít po městě a nebýt viděn.

Nejznámější pak dílem Vasariho jsou životopisy největších umělců Itálie. Tento jeho spis vychází dodnes, jsa přeložen do různých jazyků. Tím si autor postavil pomník největší, ač to tak asi ani sám nemyslel.

Vasari byl ve Florencii brán jako řemeslník ve službách Medicejského rodu. Dnes vidím, že to byl člověk v mnohém přemýšlející dopředu, se záviděníhodnou schopností a pracovitostí. Kdybych udělal jen jedno jeho dílo, byl bych považován dnes za Mistra nad Mistry a do konce života bych ležel na vavřínech. Inu dnes je doba již jiná….má počítače, techniku neuvěřitelných schopností, energetické zdroje, jen chybí Michelangelo, Leonardo, nebo i ten neuznaný Vasari.

 

Procházeli jsme florentskými ulicemi a mířili pomalu k nádraží, odkud měl vyjet vlak do Borgo San Lorenzo, kam jsme chtěli dnes vyjet.

Dříve, než jsme k nádraží došli, náhoda vedla naše kroky okolo renesančního paláce rodiny Antinori.na první pohled bylo zřejmé, že rodina Antinori patří k bohatým, obývá-li takový palác uprostřed Florencie. Protože dvůr byl otevřen, vešli jsme a žasli.

V dějinách Florencie se objevují jména rodů spjatých se slavnou historií, popřípadě s úpadkem, skandály, nebo naopak projeveným hrdinstvím, či jen úspěchem obchodním, nebo politickém.

Za všechny nejznámější rod Medici, Soderini, Pitti, Vespucci, z nichž pocházel známý Amerigo, nebo Bardi, Pazzi, Tornabuoni, kdo četl Machiavelliho Florentské letopisy, možná, že vzpomene kterými známými osobnostmi se tyto rody nějak zapsaly do historie. Nikde jsem však nenarazil na rodinu Antinori.

Tato rodina, vlastnící dnes renesanční palác s krásným dvorem, representuje drobné, později větší a významnější úspěšné Florenťany, kteří se nedali zlákat politickými výhodami, ale starali se o prosté živobytí, jsouce bez ambicí na vládu ve městě. Nevylučuji, že někdy nějaký Antinori neseděl v městské radě. Možná, že tam sedí až dnes, ale je obdivuhodné, že tento rod přežil všechny tyto slavné rodiny a byl při všech zvratech dějin města a Toskánska.

Exposice vývoje rodiny Antinori, umístěna v prosklených stolech v podloubí dvora, mi vzala dech.

Tato rodina se od roku 1385 (!!) věnuje vinařství. Začínala malou vinicí, pracovala, rostla, podnikala se všemi riziky této činnosti. Přežila výboje Medicejských, přežila Savonarolovy nápady, tvrdou vládu Cosima I. i vládu Marie Teresie Habsburské, přežila Garibaldiho, dočkala se Cavourova sjednocení Italie, kdy Florencie byla nakrátko hlavním městem země a sídlila tu vláda, která již mohla pít například i víno z vinic této rodiny.

Dnes členové rodiny obývají renesanční palác, jsou majiteli drtivé většiny vinic v Toskánsku a nejen tam, patří jim vinice v Kalifornii, taktéž v Australii. Známé značky vín, které jsme také někdy ochutnali i tady doma, jsou produkovány vinicemi firmy Antinori.

Zůstali jsme stát na nádvoří paláce a pozorovali muže vytírajícího čisté schody. Za chvíli zašel dovnitř, dveře se zavřely a bylo ticho. V paláci se nic nepohnulo. Jen čas běžel dál, kdesi ve sklepích víno zrálo a na vinicích teprve dozrávalo.

Co by se stalo, kdyby rodina Medici věnovala pozornost výrobě vín a nikoliv bankovnictví ? Třeba by tu byli stejně dlouho, jako familie Antinori, leč Florencie by neměla svého Davida, ani Ufizzi, možná že by se tu nezrodila ani Venuše přijíždějící v lastuře…anebo vše bylo předem dáno, událo by se, aniž by záleželo na mecenáších ? Platil by vinař velká gesta renesance ?

 

Do Borgo San Lorenzo se lze dostat dvojí železniční cestou. První je o něco delší, jezdí tamtudy i rychlíky do velkých měst a vede přes Pontesiéve, což nás zaujalo, protože jsme se chtěli trochu porozhlédnout z vlaku, takže jsme ji volili jako příjezdovou. Druhá cesta je spíše místního charakteru, jezdí tu lokálky, vine se mezi kopci, takže jsme ji zvolili pro odjezd z Borgo San Lorenzo. Od samotného cíle jsme si slibovali změnu, mínili jsme se porozhlédnout trochu po toskánském venkově, chtěli jsme do kopců, mezi malebné osamělé statky obklopené vinicemi.

Cesta přes Pontasiéve je pěkná, hodnotíme-li ji z hlediska krajiny a výjevů ubíhajících za okny vlaku. Je na co se dívat. Dodnes si pamatuji některé úseky, kdy se nám tak krajina líbila, že jsme skoro už chtěli vystoupit, ale neudělali jsme to, neb podle našeho mínění pokud krása graduje, cíl musí být nehezčí.

Mýlil jsme se. Borgo San Lorenzo, přesto že v něm stojí kostel od devátého století a má gotickou bránu a pár malebnějších ulic, není atraktivním zajímavým cílem. Přesto je to pěkné městečko, tiché, s pěkným parkem – tedy spíše stromořadím - uprostřed centrálního náměstí. Jinak jsou zde domy nové a nejnovější.

Na náměstí je obchod s potravinami, pravý to koloniál, kde měli nejen sýry, pečivo, maso, ale i ovoce a zelenina tu byla k nalezení. Usoudili jsme, že je třeba jíst a zašli jsme. Vybrali jsme salám nevídané velikosti a složení velmi lákavého. Místní specialita, pravděpodobně z divočáka, neb zdejší kraj je tímto druhem salámu proslavený. K tomu nějaké pečivo, broskve, pití a byl oběd. Zasedli jsme na lavičku pod platany a dali se do jídla. Salám byl vynikající, příjemně vyuzený a kořením řádně opatřený, byl nám manou, nepatřící snad ani do tohoto světa. Hostinu završily vynikající broskve, upatlané ruce jsme omyli v místní kašně a bylo nám hej, dostali jsme nové nápady a vyrazili za město, nazdařbůh, někam ke kopcům vyrůstajícím za řekou.

Teplota vzduchu se na sluníčku vyšplhala někam k příjemným čtyřiceti stupňům Celsiovy stupnice a nám, po opuštění stinné aleje u řeky, bylo jíti asfaltkou mezi poli. Zvládli jsme to co nejrychleji, ba ani jsme se nezapotili, neb nebylo čím.

Došli jsme k okraji lesa, uhnuli z asfaltky a stoupali jsme prašnou cestou okolo dvou velikých dubů s malinkými listy. Před námi se vynořil statek. Osamělý toskánský statek, ale nijak zajímavý, spíše moderní to stavení bez koloritu a fantasie.

Cesta se ztratila v rozoraném poli. Kráčeli jsme suchou, šedohnědou brázdou, na okraji,a snažili jsme se přiblížit k lesu. Na les jsme byli zvědaví.

Les nebyl hezký podle našich obecných představ. Byl hustý tak, že kromě cest již zavedených byl prakticky neprostupný, bylo v něm temno a vlhko. Převládal v něm akát, dub, občas borovice, ve spodním patře nejvíce tis a vše bylo obepínáno divokým, ničím nespoutaným břečťanem. Občas se objevili smrčky, které se snažili prorazit změtí listí ke světlu.

Kousek od nás proskočila srna a zmizela v zeleném zmatku.

Stoupali jsme výše do kopce, až jsme narazili na louku, na jejímž okraji pod duby jsme odpočinuli unaveným tělům a vyměnili film. O něco výše následoval borová úsek lesa a tady se porost podobal spíše lesu od nás, připadali jsme si jako u Dubé, neb pod nohama se nám objevila i pískovcová skalka. Jenomže dojem po pár krocích zmizel, i když borovice zůstaly, ale začala pod nimi růst vysoká tráva, hloží, břečťan, válely se v tom klacky, které byly velmi nebezpečné. Vojta na jeden šlápl a dlouhý ostrý a tvrdý trn mu projel botou a zabořil se mu dost hluboko do nohy.

Tato příhoda nám vzala trochu rozlet a proto jsme moudře usoudili, že již jeden typ italského lesa známe a to stačí, alespoň pro letošek. Začali jsme se pomalu vracet, sestupovali jsme ovšem jinou cestou, z které byly pěkné pohledy do údolí a na protější zalesněné svahy kopců, kde také probleskovaly střechy osamělých domů a statků. Došli jsme dolů do údolí a tam si všimli jakési cedule, která se často opakovala podél cesty. Bohužel byla italsky a nebylo v ní použito žádné nám známé slovo, kterého bychom se zachytili. Chvíli jsme nad ní bádali o jejím tajemném sdělení, pak jsme pokrčili rameny a kráčeli volně dál. Vojtu však zjevně záměrná četnost jejího výskytu začala zajímat a tak jsme se asi u desáté znovu zastavili a snažili jsme číst pozorněji. Úspěch se dostavil. Vojta rozpoznal slovo, které v poněkud podobné formě se vyskytuje ve francouzštině a znamená psí láj, tedy honební smečku. Začínalo být jasno – byli jsme v honebním revíru, soukromém, kde se nesmí asi ani chodit a plašit tak zvěř. Co se dalo dělat _ Prošli jsme a zřejmě plašili. Jenomže nás nikdo nepřistihl, takže nenásledoval postih. Hlavně, že jsme si oddechli, znajíce obsah sdělení…

Sešli jsme se silnice a dali se zkratkou k řece, po malých cestičkách, kolem malého statku, kde byl pes, který nevěřícně zíral na neznámé lidi, kteří mají tu drzost jít po soukromé cestě. Byl z toho úplně paf, takže ani se nezmohl na štěkot.

Minuli jsme stateček a vedli debatu o tom, že je sice dobře, že je vše soukromé a někomu to patří, čímž se dotyčný o majetek stará, ale na stranu druhou, jedná se o druh omezování svobody pohybu, neb takováto situace tě nutí buď za všechno nějak platit, nebo nechodit.

Přišli jsme k řece – myslím, že to byla ona již zakukleně zmíněná Siéve – kde úvahu o svobodě vystřídala úvaha o vykoupání. Tento program byl zavržen poté, co se objevil lepší program obsahující zmrzlinu a kafe. Obojí jsme si dali v prázdné cukrárně, kde v chládku jsme si takto vynahradili utrpení na asfaltové silnici v pravé poledne.

Cestou jsme se zeptali místního kluka na nejbližší směr k nádraží. Chvíli váhal a pak nás suverénně poslal na druhou stranu. Když po chvíli zjistil, že se vracíme, prchl.

Lístky na vlak se v Borgo San Lorenzo kupují v místním baru u pultu. Přesto vlaky jezdí včas a jsou čisté.

Zpět jsme jeli druhou stranou pohoří a bylo to nádherné. Protože zítra již pojedeme domů, uspořádali jsme fotosafari, lovili jsme hezké snímky z okna jedoucího vlaku. Je to obtížný sport, ale je veselý. Motiv se na dálku vyhlédne, spoušť natažena, dech utajen a když lovec dostane se do správného úhlu, tiskne onu spoušť a zařve : „ Mám ho !!“

Do hotelu jsme šli přes půl Florencie pěšky, protože lokálka dál nejela, než na okrajové nádraží. Nevadilo nám to.

 

Po snídani jsme naposledy vyšli do ulic Florencie. Prošli jsme všechna nám známá místa, zašli jsme se rozloučit s kancem na tržiště. Přešli jsme řeku na druhou stranu a cíleně zašli na Svatodušní náměstí, podívat se na nedaleké bukinisty.

Na náměstí Santo Spirito (Svatodušní náměstí) byl trh v nejlepším. Podnikavý trhovec prodával pivo pod cenou, když jsme projevili zájem s tím, že máme žízeň a pár drobných, prodal nám dokonce chlazené pivo, které jsme si vychutnali na schůdcích místní kašny, odkud jsem si náměstí nakreslil. Jednou to bude hezký obraz, ale ještě jsem ho nezačal, ač je již připraven.

Bloumali jsme po známých místech, naposled zašli na pizzu k Sanra Croce, rozžehnali se s rodinou pekaře pizzerníka, či pizzifonisty, ujistili jsme se, že jsme utratili poslední peníze investicí do jeho podniku.

Nebylo již peněz více, zato byla chuť na kafe. Šli jsme pomalu ulicí a Vojta hleděl na dlažbu.

„Co je tohle za město, že se tu neválej peníze na ulici !!“ pohoršil se a když nedaleko Ponte Vecchio jsme narazili na směnárnu, kde byl uveřejněn i kurz české měny, chtěl rozměnit pětistovku – tisícíkoruna by byla zbytečná.

Dívka úřednice vzala bankovku, prohlížela si ji se zájmem a pak ji vrátila s poukazem, že takové peníze nezná.

„Máte to tady !“ ukazovali jsme na kurz. Marně. Takové peníze v životě neviděla. A neuvidí! Bankovku jsme ji raději odebrali.

 

Florencii jsme opustili odpoledne. V Rakousku už budeme peníze zase mít.